Poslouchání neposlouchání

V sobotních Lidových novinách se objevila reakce prezidenta republiky na petici některých bývalých disidentů proti jeho údajnému odmítání nevládních organizací, neziskových či mimopolitických sdružení. Spor někdejších partnerů z protikomunistického hnutí by se dal jistě rozebrat a důkladně okomentovat. Myslím však, že každý, kdo se zajímá o věc a je schopen si vytvořit vlastní názor, již tuto kauzu dostatečně zná a ví, o co jde.

Důvod, proč tuto snad až příliš obvyklou historku z veřejného života tahám znovu na světlo, je ale v onom aspektu, který zdá se nikdo nepojmenoval. Jeví se opravdu podivně, když Václav Klaus se na summitu ve Varšavě zmíní o svých obavách z nových ideologií, skrývajících své mocenské touhy pod praporem dobrých myšlenek spolků nadšenců a obětavců, a skupina inteligentních a čestných lidí protestuje proti prezidentově averzi vůči občanským aktivitám. Kdyby takto dříve debatovali sedláci, říkalo by se tomu: "Já o koze, ty o voze." Když se takového jednání dopustí intelektuálové, zvyklí diskutovat a tříbit si názory, nemohu než si myslet, že se mezi námi rozšířila jakási zvláštní hluchota vůči jiným názorům.

Ten zářný příklad z nejvyšší politiky jen odhaluje stav naší společnosti, ukřičené různými hesly, bonmoty a floskami natolik, že už nejsme ochotni naslouchat, a názory jiných k nám nepřicházejí z venku, ale z našeho vlastního podvědomí. Vkládáme jiným do úst slova a myšlenky, které oni neřekli, ale které se jim podle našeho názoru nejvíc podobají a tedy je říci měli. A hned na to se v nás zdvihne vlna odporu proti nim. Přitom by stačilo jen chvilku nezaujatě poslouchat a chápat a možná bychom si podali ruce, přitakali a byli zase o kus dál.

Choroba, o které mluvím, není nemocí drbů a klevet. Ty jsou jen zlomyslnou lží a i sám klevetník ví, že koná špatně. Nemoc neposlouchání je vlastně předpojatost, která nám nedovoluje proniknout vlastní bariérou a pustit k sobě skutečné myšlenky toho druhého. Je to nemoc, kterou člověk často sám nedokáže vnímat a diagnostikovat. Je to nemoc, proti které lze bojovat jen touhou toho druhého pochopit. Touhou nahlédnout i do podstaty názorů, se kterými hluboce nesouhlasím.

Netvrdím, že je snadné se naučit poslouchat. V dnešním světě je příliš mnoho hluku, příliš mnoho slov. Člověk potřebuje pro tříbení své duše ticho, které mu reklamní kultura odmítá dopřát. Ale je nutné tu bitvu dnes a denně svádět, aby naše rozhovory nebyly "já o koze, ty o voze."

Diskuze