Cestička do školy

Před nějakým časem nám pan učitel Havlíček nabídl spolupráci na školním projektu "Cestička do školy". Samozřejmě všechny to velice zaujalo, ale nakonec jsme zbyly jen čtyři. Zuzka, Ina, Kačka a já Pavla. Myslely jsme si, jaká to bude sranda a jak to bude jednoduché, ale docela jsme se mýlily.

Sranda to sice byla, ale jednoduché ani trochu. Měly jsme za úkol udělat s někým, kdo chodil do naší školy nejméně před 45 – 50 lety, rozhovor. To byl první úkol. Dostaly jsme návrh otázek (ty jsme si potom změnily podle svého?) a hurá do akce! Jenže byl tu malý zádrhel. S kým udělat ten rozhovor? Začaly jsme u našich příbuzných, ale co dál? Nezbývalo než zajít na matriku a pozeptat se. Myslely jsem si, jak to bude jednoduché. Prostě přijdeme, zeptáme se, zapíšeme a odejdeme. Jenže opak byl pravdou. Na matrice nám s klidem řekli, že u nich nic takového není, a poslali nás za kronikářem – panem Kurfiřtem. Tam to nebylo o nic jednodušší. Sice jsme dostaly kýžená jména, ale k tomu návdavkem exkurzi po celé historii naší školy.

Teď už nám zbývalo jen pamětníky navštívit a rozhovory udělat. Jenže čas a poválečné poměry v Sudetech udělaly své…

Jako správní novináři jsme se musely vybavit důležitými zbraněmi. Vzaly jsme si diktafony, či kameru s panem učitelem, velkou trpělivost a v neposlední řadě i dobrou náladu. Jenom "puberťáckou řeč" jsme byly povinni nechat doma. I když naše výbava byla velice obsáhlá, nejednou z nás stekla kapička potu. Není vůbec jednoduché představovat náš projekt každé domácnosti a přemlouvat naše dobrovolníky, abychom je mohly natočit na kameru, či zaznamenat rozhovor alespoň na diktafon. Ale tohoto úkolu jsme se zhostily celkem bravurně a mohly jsme se pustit do dalšího.

Dalším úkolem bylo zajistit fotky z dřívější doby pro oživení projektu. Zde nám výtečně pomohl městský archív, který jsme dostaly k dispozici. Větší problém nastal, když nám pan učitel oznámil: "Půjdeme nafotit fotky, podle těchto starých, aby bylo vidět, jak se to tu změnilo". To nemůže být problém, vždyť Rychnov známe, jako svoje boty Ale zkuste vyfotit fotku podle fotografie z roku 1900, ze stejného místa, pod stejným úhlem! A navíc, když to místo na fotce nemůžete vůbec poznat! To, že se z nás stanou detektivové a turisté, jsme nevěděly, ale zvládly jsme to.

Posledním úkolem bylo naší práci předvést na prezentaci v Rychnově i v Liberci. V Liberci jsme zjistily, že tohoto projektu se zúčastnilo celkem 15 různých škol Libereckého kraje. Kupodivu však byl každý projekt jiný. Ani nás nenapadlo, kolik různých zpracování může mít jedna "Cestička do školy" . Největší odměnou nám však bylo, když za námi přišel sám autor projektu s tím, že by chtěl naši práci vystavit v Jičínském muzeu. Už tak pěkný den jsme zakončily výtečným obědem a s plnými žaludky jsme musely konstatovat:

"Jsme dobrý :–)!!!"

Diskuze