Hrad Návarov

Zřícenina hradu Návarov a nedaleko stojící zámeček si zaslouží pozornosti turistů i zájemců o regionální historii a nikde se o nich moc nehovoří, proto si dovoluji právě těmto zájemcům dát několik informací o hradu a jeho okolí.

Ke hradu je možno se dostat ze železniční stanice Návarov, nebo po Palackého stezce, která vede z Plavů až do Jesenného. Samotná zřícenina se tyčí na skále nad řekou Kamenicí a jejím přítokem, potokem Zlatník. Zde řeka nabízí jedny z nejkrásnějších partií. Hrad vznikl ve 14. století a patřil mezi strážné hrady, které měly informovat obyvatelstvo vnitrozemí před blížícím se nebezpečím nepřátel země od hranic. Jeho jméno vzniklo asi tak, že označovalo místo, kde byl provozován tzv. "návar", což bylo zušlechťování ostří zbraní i zemědělského nářadí a náčiní ocelí, která byla dovážena z ciziny. Mezi lidmi však panuje pověst, kterou mi často vyprávěla babička, že Návarov byl pojmenován podle kaše, která sloužila horákům za potravu. To prý v hustých lesích kdysi zabloudil rytíř. Podle čichu se dostal až k uhlíři, který zde pálil v milíři uhlí. Uhlíř pohostil nenadálou návštěvu, jak jinak než návarem. Šlechtici se na ostrohu nad říčkou Kamenicí zalíbilo a od této chvíle nebylo již daleko ke stavbě tvrze a později i hradu. Leč nechme promluvit historická fakta.

Jedním z prvních majitelů byl Jindřich z Návarova (z Valdštejna) připomínán roku 1380. Na přelomu 14. a 15. století získal hrad Jan Čúch ze Zásady (oblíbenec krále Václava IV.), prý jeden z těch, kdož se podíleli na osudu Johánka z Pomuku (Jana Nepomuckého). Rozhodně byl prostředníkem ve přích krále Václava s arcibiskupem Janem z  Jenštejna. Po smrti Jana Čúcha zdědil Návarov v roce 1411 jeho syn Petr. Později se na krátký čas stal majitelem i Jiří Poděbradský, který však obratem ruky hrad prodal Mikuláši Zajícovi z Hazenburka, který se však stal Jiříkovým nepřítelem. Jiří proto hrad oblehl, ale to již panství návarovské vlastnili Zajícovi synové Jan a Oldřich. V následujících letech se majitelé poměrně rychle střídali. Až známý rod Smiřických hrad držel po několik desítek let. Spor sester Smiřických a události třicetileté války daly Návarov do rukou vojevůdci Albrechtu z Valdštejna. Pak se hrad dostal do rukou vdovy (po císařském generálovi) Gertrudě Lammotové. Panství i hrad několikrát napadli Švédové, proti kterým bojovali císařští vojáci. Nakonec roku 1634 Švédové na delší dobu hrad obsadili. Sloužil jim po 10 roků jako centrum jejich působení v severních Čechách.

Po jejich odchodu nechal císař hrad ze strachu, že by mohl být znovu nebezpečným místem, pobořit. Vdova Lammotová byla ochránkyní utrakvistických kněží. To asi vedlo k pověstem, že hrad byl jejich centrem před opuštěním vlasti a že se ve zříceninách (údajně v studni, která měla sahat až ke Kamenici) ukrývají mešní nádoby. Její syn Vincent však ochotně přijímal na Návarovsko uprchlíky před Švédy, které však rekatolizoval. Při dělení majetku Lammotů získala Návarovsko jedna ze tří sourozenců Marie Angela, která poblíž hradní zbořeniny dokončila roku 1666 stavbu zámku. Z pozdějších majitelů je pro zajímavost třeba jmenovat Karla Josefa, který měl deset dětí. Majetek připadl druhorozenému synu Jáchymovi Filipovi, po něm dědil panství rovněž jeho druhorozený syn Jáchym.

V době selských bouří panstvo uprchlo do Prahy. Vzbouřenci zámek vyplenili, ale po jejich porážce museli na příkaz císařských ukradené věci vrátit. Majitelem panství se stal i dvouletý chlapec jménem Jan Maxmilián. Když dospěl, zámek i hospodářské budovy lehly popelem. Jan se však ukázal jako zdatný hospodář, vše řádně opravil a v poměrně krátké době splatil dluhy. Jeho druhorozený syn k Návarovsku příliš nepřilnul, majetek prodal zbohatlému Němci z Dolní Lužice Rudolfu Freudenbergovi, ten nelenil a Návarovsko se dostalo do rukou ředitele liberecké pojišťovny Františka Neřadta. Pravým požehnáním pro panství se stal další majitel JUDr. Vaníček, horlivý vlastenec. Jeho syn zde prováděl amatérské průzkumy, podporoval školství, horlivě se věnoval národopisu. Vaníčkovi patřili v širokém okolí pro svoji bezprostřednost a vztah k lidem k velmi oblíbeným. Na základě dekretů jim byl majetek zabaven, zámek se stal ubytovnou řádových sester, které pracovaly v provozech n. p. Seba. Později se zámek stal rekreačním zařízením pracovníků n. p .Seba a místem nejrůznějších porad a schůzí.

Ale nejenom hrad a zámek mají svoji historii. Je to téměř k nevíře, že v nedaleko stojící hospodě U Českého lva se scházeli představitelé naší literární i umělecké fronty. Zde pronesl švec Matouš v masce čerta v roce 1848 svoji řeč o svobodě, zde pobýval i učitelský mládenec V. Metelka, známé to postavy z děl spisovatelů K. V. Raise a Antala Staška. Hostinec byl místem, kam dojížděl na prázdninové pobyty velký český básník Viktor Dyk. Zde nacházel to, co hledal, tesknou krajinu, rozkládající se mezi rozervanými skalisky spadajícími až k divoké a šumící Kamenici, zde nacházel romantický svár krásy i kruté přítomnosti, které Dyk tolik miloval. Na Návarovsku začal tvořit svoji "Milou sedmi loupežníků", dalo mu podnět k napsání knihy "Konec Hackenschmiedův". Návarovsko proslavil i svým bramborovým divadlem "Švejda Návarovský". Ke Koldovským do hostince přijížděla i herečka Růžena Nasková, spisovatelka Helena Malířová i malíř našeho kraje Karel Vik.

Návarovsko je spjato se jménem Antala Staška a Ivana Olbrachta, kteří pocházeli z rodiny Zemanů z nedalekého Stanového. Oba se v tomto chudém, ale neskutečně krásném kraji inspirovali pro povídku "Táta", která našla filmovou podobu v nezapomenutelném filmu

Prstýnek s vynikajícími hereckými výkony Květy Fialové, Otomara Korbeláře a Františka Smolíka. Mnoho by se ještě dalo napsat o tomto krásném, ale dnešními lidmi téměř zapomenutém kraji.

Proto na závěr slova básně Viktora Dyka, který Návarovsko oslavil:

A chladný byl i slunce svit
Silnice byla zcela pustá.
Chtělo by se mi promluvit,
ale cos svíralo ústa.

A touha vstala pojednou
nad živými i nad mrtvými,
nad rychlou vodou průhlednou.
Odkrýti pod listy spadalými,

Spadané listí pod nohou
melancholicky zašustilo.
Pod listopadovou oblohou
splývalo co je a co bylo.

nějaké kroky zaváté
těch, kteří zašli v metelici.
Pod svahem – jako tenkráte –
slyšel jsem hučet Kamenici.

Diskuze