Farář Alois Schalk

Nejvzdělanějším knězem na postu rychnovských farářů byl jednoznačně P. Alois Schalk. Stal se doktorem teologie, profesorem a dogmatikem v Belgii, krátce působil v Paříži. Získal titul císařského rady, děkana a konzistorního rady i rytíře řádu Františka Josefa, pyšnil se velkou ruskou medailí za zásluhy. P. Schalk prožil část svého života ve farnosti bozkovské (poblíž Semil), jeho jméno je spjato i s farou v Rychnově u Jablonce nad Nisou.

Narodil se 1. prosince 1810 v Hořeněvsi u Smiřic, kde byl jeho otec oficiálem a správcem panství. Koncem října 1827 se nechal zapsat, jak se můžeme dočíst ve farní bozkovské kronice, do arcibiskupského semináře ve Vídni. Toužil po misích v zámoří, a proto vstoupil do kongregace "rademporistů", jejímž členem byl po deset roků. Jako mladíček byl řádem poslán do Belgie, kde působil jako novicmistr. Po návratu do vlasti se stal knězem v Bozkově z rozhodnutí knížete Rohana, který vyslyšel přímluvu své matky. Kněžství v této procesími proslavené obci začal vykonávat 8. září 1841. Ihned po nástupu do funkce se začala projevovat jeho dělnost a aktivita. Začal opravovat kostel, pustil se i do výstavby nové kamenné fary. Úspěšně realizoval rozšíření hřbitova, kam se začalo vstupovat dvěma kamennými brankami. V roce 1845 z rozhodnutí arcibiskupské kanceláře v Praze na krátký čas působil v Paříži, kde převzal duchovní správu nad tamními Němci. Několikrát tam kázal, ale jeho životní cesty ho opět přivedly do Bozkova k Rodičce Boží bozkovské. Jako obratný kazatel dokázal do Bozkova přivést další desítky poutníků a ctitelů svaté. V nepokojném roce 1848 nechal v Praze přelít tři puklé kostelní zvony, v následujícím roce napsal A. Šalk (skutečně se tak podepisoval, neboť působil v prostředí vyloženě českém) modlící knížku pro vojsko, ale tentokrát v řeči německé, a nazval ji Kříž a meč. Knížka měla dobrý ohlas a byla přeložena dokonce i do ruštiny. Car Mikuláš zaslal autorovi "zlatou medaili záslužnou".

18. září 1851 odešel do Rychnova u Jablonce nad Nisou, aby zde bojoval s bludařstvím tzv. německého katolicismu čili rongeanismu. V novém prostředí poznal i těžké životní podmínky svých farníků. S cílem jim pomoci nechal vypíchnout na 100 000 rašelinových cihel (borků), které však svojí výhřevností nemohly soutěžit s uhlím. Z jeho iniciativy začala v místě působit těžební společnost, jejíž hybnou silou byl právě farář A. Schalk (tentokrát se podepisoval Schalk, neboť nyní působil ve vyloženě německé obci). Do akciové společnosti vložil prakticky své všechny peníze. V prostoru tzv. Ignácovy studně nechala společnost razit šachtu. Když horníci z Jesenného narazili na černý jíl a vrstvičky kamenného uhlí, ale jen o síle tří až pěti milimetrů, radost faráře neměla mezí. Ale nastalo nesmírné zklamání, neboť k těžbě nemohlo dojít. Společnost zkrachovala, ale Schalk nerezignoval. Odjel ke knížeti Rohanovi a přiměl ho k půjčce 500 zlatých. Jaké však bylo Rohanovo překvapení, když při vyúčtování zjistil, že se na listině půjčky objevila částka 5000 zlatých, které správce vyplatil.

Rohan však podvod přijal s úsměvem a měl dokonce prohlásit: "On je přece Schalk – čtverák a udělal svému jménu čest. Co jiného jsem mohl od Čtveráka očekávat !" Před svým odchodem z Rychnova provedl Schalk další čtverácký kousek. Na faru v Lomnici, kterou z rozhodnutí vrchnosti dostal do své péče, vzal s sebou i část příjmů z nájemného rychnovských církevních statků, a to plné tři roky dopředu. Nic nepomohlo úsilí jeho pokračovatele v kostele sv. Václava P. A. J. Felgera, aby Schalk peníze vrátil. Přesto farář Felger nechal v místě zhrouceného dolu zasadit sedm topolů a místo nazval "hrobem nesplněných přání". Topoly po celých 60 roků připomínaly úsilí faráře Schalka, kterému tolik ležela na srdci nouze jeho farníků a který pro zlepšení jejich životních podmínek neváhal obětovat majetek a své dobré jméno. Farář Schalk opustil místo svého nešťastného snažení 31. 12. 1852 a svůj život dokonal na lomnické faře 6. ledna 1879.

Ještě k minulému zpravodaji. Omlouvám se velice panu Kurfiřtovi a všem čtenářům za zavádějící informaci v závěru minulého článku o hradu Návarov, stalo se to nedopatřením (po tom co mi vypadl celý jeden řádek). Proto pro nápravu této chyby uvádím celý odstavec znovu a správně. Děkuji za pochopení z redakce Marie Strnadová

Návarovsko je spjato se jménem Antala Staška a Ivana Olbrachta, kteří pocházeli z rodiny Zemanů z nedalekého Stanového. Oba se v tomto chudém, ale neskutečně krásném kraji inspirovali k literární tvorbě. Pro Staška to byl kraj "muderlantů a mediánů"/spiritistů, jeho syn Ivan zde našel inspiraci pro povídku "Táta", která našla filmovou podobu v nezapomenutelném Prstýnku s vynikajícími hereckými výkony Květy Fialové, Otomara Korbeláře a Františka Smolíka. Mnoho by se ještě dalo napsat o tomto krásném, ale dnešními lidmi téměř zapomenutém kraji.

Diskuze