Vojtěch Zícha
Narodil jsem se 1. 2. 1955 v Praze jako nejmladší ze tří bratří. Dětství bylo šťastné až idylické do chvíle, kdy mě hudbymilovný otec nechal zapsat do LŠU na housle, a protože byl systematický, dohlížel na mé denní cvičení. Každé odpoledne stál v každém znašich tří pokojů jeden ubožák a fidlal. Otec krouživým pohybem procházel bytem a své krátké zastávky v jednotlivých místnostech většinou končil slovy: "Jseš tak blbej, nebo to jenom děláš?!" V bláhové naději že si polepším, jsem tvrdil, že jsem tak blbej… Zkrátka pláč, nářek a skřípění zubů.
Ačkoli jsem v tu dobu ještě neznal film „Limonádový Joe", několikrát jsem zkoušel nenáviděný nástroj rozkousat. Na rozdíl od pana Hlinomaze ve filmu se mi to nejen nepovedlo, ale ještě mi sjel mléčný špičák po horní desce houslí a já si dost bolestivě natrhl koutek. Velkou radost mi také při cestě z LŠU udělali naši romští spoluobčánkové mého věku, když mi housle sebrali a zkoušeli na nich sáňkovat. Nicméně byste nevěřili, co všechno housle přežijí bez úhony… Během let mi k těm houslím přibyl ještě klavír, který jsem později vyměnil za bicí nástroje.
Důležitý předěl v mém hudebním životě se odehrál v osmé třídě. Na jejím začátku přišel starší bratr Martin a oznámil mi, ať se do pondělka naučím na kytaru, protože jim odešel doprovodný kytarista ze školního bigbítu – tu jistotu, se kterou jsem tehdy měnil akordy v písničkách od Olympiku, si určitě dovedete představit… Na konci stejného ročníku ZDŠ jel můj bratr Ondřej se školním orchestrem pražské konzervatoře do Německa (tehdy ještě západního). Maminka mu kladla na srdce, aby nám dětem přivezl něco opravdu užitečného a ne nějaké blbosti. Pojal to velkoryse a přivezl tři mikiny, troje džíny, tři vyhazovací nože a pětistrunné banjo. Tím byl uskutečněn první důležitý krok mého přestupu k folkové a country hudbě. Tím druhým, neméně důležitým krokem, bylo ponižující zjištění, že patnáctiwatový zesilovač Tesla zbazaru je vrchol mých finančních možností a že se holt ten bigbít takhle asi dělat nedá…
Díky nepopsatelnému sledu náhod a bratrových spolužáků jsem se ocitl ve třinácti letech s houslemi a banjem na prknech Malostranské besedy jako jedna polovina dvoučlenné hudební sekce souboru lidových písní Zimostráze Vysrálka ze Záhrb ve hře divadla Dostavník „Krhutská kronika". Po roce a půl, tzn. na konci deváté třídy, mě tam objevil Jiří Matějček, bývalý člen kapely Folk Singers a nynější kapelník skupiny Cukrátka a na místě mě angažoval. V Cukrátkách hráli a zpívali zdnešního pohledu zajímaví lidé, ale já, protože jsem nezpíval a jenom hrál, jsem se nudil a z kapely odešel. Brzy na to vznikly Blátotlačky, což bylo trio – basa Jaroslav Kovář, kytara Jiří Matějček a já na banjo, kytaru a bonga. Všichni jsme zpívali a bavilo nás to. Domovská scéna byla Malostranská beseda se skvělou partou tehdejšího FCK.
V roce 1976 už jako 21letý stařík jsem šel na vojnu, a protože jsem byl v jistých oborech velice pilný, oženil jsem se a měl dvě děti. Mít dvě děti a nemít byt je trochu nevhodné pro výchovu, takže jsem sehnal zaměstnání ve stavebním podniku, který mi poskytl střechu nad hlavou formou družstevní výstavby.
Z manželství banjisty a zpěvačky nemůže vzejít nic jiného než společná kapela – tentokrát se jmenovala Studio PF a kromě mé ženy Mileny v ní hrál ještě Honza Vokurka na kontrabas a z Prahy dojížděl Bohumil Sýkora. Kromě různých písniček, ocenění a vyhraných Port se nám ovšem v kapele i v rodině rozmohla i ponorková nemoc, takže jsme se krásně rozvedli a bylo po hehe.
V té době jsem nalezl útočiště v Českých Budějovicích pod křídly Karla Tampiera. Ten měl v tu dobu kapelu Zřídlo, proslulou svými recesními písněmi a projekty. Na éru Zřídla vzpomínám velmi rád: Tak například byl na popud kapelníka zorganizován konkurs na zpěvačku. Velmi jsem se zasadil o přijetí jedné uchazečky jen proto, abych ji mohl vzápětí vyhodit zkapely a vzít si ji za manželku. Mezitím jsem začal souběžně hrát se skupinou Sem Tam a později profesionálně s Minesengry.
V roce 89 jsem přijal nabídku ke spolupráci od jednoho známého jihočesklého písničkáře a do podzimu 97 jsem byl členem sdružení Žalman & spol. Na jaře téhož roku se ozvala Pavlína Jíšová a Tonda Hlaváč, zda bych si s nimi nezahrál na Pavlínině sólovém projektu, což jsem samozřejmě bez váhání přijal.
S nudícími se kolegy z téhle sestavy Jirkou Machem a Tomášem Berkou - doprovodná skupina .. a basta zpěvačky Pavlíny Jíšové (tzn. s neNezmary) jsme víceméně náhodou dali dohromady skupinu, která funguje pod názvem „II. míza Vojty Zíchy". Je zvláštní, že když to řeknete jednou, tak je to docela vtipný název. Po třetí mi to už tak vtipné nepřipadalo. A když někam zavolám a řeknu že přijedu s II. mízou… Snažíme se hrát muziku pro lidi, kteří přijdou domů z práce s rukama „u kolen", pobavit je a rozptýlit – jak říká pan Svěrák: "Není nutno…"
Protože bude prosincový klubový večer jubilejní, budou, tak jako na nultém večeru, pro návštěvníky připraveny pochoutky z vepřových hodů. Těšíme se, že místo předvánočního bláznění společně prožijeme příjemný večer. Všichni jste srdečně zváni.
Soutěžní otázka na tento měsíc - pro bystrého čtenáře: Uveďte název alespoň jedné skupiny, ve které účinkoval dosud Vojtěch Zícha (kromě skupiny Druhá míza).
Po | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 17:00 |
Út | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 14:00 |
St | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 17:00 |
Čt | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 14:00 |
Po | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 17:00 |
St | 8:00 – 11:00 | 12:00 – 17:00 |