Johan Schöffel - muž podnikavého srdce

Pokračování

Roku 1873 Schöffelova manufaktura vyhořela, za krátký čas ji obnovil majitel zařízení Hofrichter. Od té doby začali Rychnováci výrobnu označovat jako Hofrichterovu "továrnu".

Vydal se za majitelem panství hrabětem Valdštejnem, který přislíbil, že na tovární budovu může těžit dřevo v jeho lesích. Teprve, když hrabě od svého hajného a nespokojených rychnovských občanů zjistil, že se jedná o 500 stromů, od příslibu couvl. To však již měl vychytralý Schöffel stromy pokáceny, navíc získal od hraběte finanční slevu za odebrané dřevo. Stromy doputovaly do Rychnova, kde byla ve výše uvedeném prostoru stavěna budova, kterou pochopitelně Rychnováci pojmenovali Schöffelova továrna (manufaktura). Při stavbě docházelo k opožďování, chyběly peníze na platy dělníkům, věřitelé byli stále agresivnější, podnikatel neplnil sjednané dodávky zboží obchodníkům. Schöffel však měl hroší kůži, věřil, že mu ještě jednou pomůže císař.

I poté, co se mu podařilo rozjet výrobu, byl Schöffel stihán nepřízní osudu. Dle obchodníka byly v prvním případě výrobky příliš slabé, v dalším příliš tlusté. Dokonce ani čtvrtá dodávka obchodníka neuspokojovala, proto zaplatil za dodané zboží pouze polovinu dohodnuté částky. Schöffel neváhal a snažil se peníze vymoci soudní cestou. Do Prahy k soudu poslal svého úředníka. Soud sice uznal nároky Schöffela, ale protože úředník nemohl zaplatit soudni výlohy, skončil v policejní cele. Schöffelovi nezbylo než se vydat do Prahy osobně. Dobře prodal zboží, které s sebou vezl a vyplatil úředníka. Jednomu z dělníků, kteří ho doprovázeli, svěřil část zbytku peněz a sám se vypravil do Duchcova, aby znovu jednal s hrabětem Valdštejnem a informoval ho o své situaci. Za krátký čas ho ochromila zpráva, že dělníkovi, když dlel v mnichovohradišťském kostele, kdosi peníze ukradl. Naprosto neutěšená situace vyhnala Schöffela do Žitavy. Zde provozoval své portrétní umění z vosku. Za poměrně krátký čas získal slušnou peněžní částku. Po návratu domů zjistil, že mu bylo zabaveno věřiteli všechno vyrobené zboží. Co z dlužných částek mohl zaplatit zaplatil, ale stále notně zadlužený se vydal do polských lázní Teplice poblíž Jelení Hory. Zde portrétoval místní úředníky, honoraci města i lázeňské hosty. Ti všichni byli štědří, zvláště důstojníci se rádi blýskli před svými milenkami. Dobře se mu dařilo ve Vídni, kde měl dokonce vytvořit voskovou bustu samotného císaře, zájem měl celý císařský dvůr.

Pobyt v Benátkách a práce tam mu přinesly tučné finanční zisky, které mu stačily na veškeré splátky věřitelům včetně hraběte Valdštejna. Z Benátek se chtěl přeplavit do Říma. Loď, na které se měl plavit, však ztroskotala. Schöffel však mezi pasažéry chyběl, neboť krátce před jejím vyplutím onemocněl. Po uzdravení již raději putoval po souši přes Moravu do Rychnova. Cestou získal celou řadu potenciálních odběratelů svého zboží. V Rychnově ho přilákal nový druh podnikání – začal totiž barvit papír. Brzy činnost zanechal, neboť mu chyběla praxe a znalost technologie. Pak se znovu vrhl jinam. Pro turnovského kupce vyráběl lité knoflíky, které leštil a brousil. Výrobky navíc vylepšil nalepováním skleněných, broušených a leštěných plošek. Získané peníze opět vložil do kvalitnější výroby dóziček.

Osud mu však připravil další ránu.V pražské hospodě U Tří kosů mu kdosi vyrobené dózy ukradl. Bez peněž, zklamaný a znechucený se vrátil domů s rozhodnutím, že výrobu pošle k šípku. Znovu ale zasáhl osud. Zčista jasna se objevil Georg Schmith, který mu pomohl s novými technologiemi zdobení tuhou a tzv. šanýrováním. Obchod vzkvétal. O tom svědčí i skutečnost, že vedle dělníků a malířů měl k ruce i tucet úředniků. Schöffelovi dělníci si dokonce troufli na tvarově složitější výrobky, zelenou dostala i výroba prostorově větších krabic s přihrádkami.

Johan Schöffel zemřel 27. 4. 1830. Jeho dědicem se stal syn Karel, který si již dříve s otcovou pomocí zřídil výrobu dóz v jihočeském Miletíně. O Karlovi se tvrdilo, že je geniem plným nápadů, ale také nejrůznějších pošetilostí. Ve své lehkomyslnosti prodal dědictví po otci svému švagrovi K. Hofrichterovi, který měl za manželku jeho sestru Kateřinu. Karel zemřel v chudobě a zapomenutí v pražské nemocnici U Milosrdných bratří.

Na výrobu dóz navázal úspěšně nejen K. Hofrichter, ale i bratr Johana Schöffela Ignác.

Spolu se svými čtyřmi syny se stal významným konkurentem Hofrichterovy rodiny.

Vyrobené dózičky získaly ocenění bronzovou medailí v r.1836 na výstavě v Praze.

Na I. celosvětové průmyslové výstavě v Londýně o několik let později byly stejnou medailí dekorovány výrobky, které vzešly z dílen rodiny Hofrichterů. Je zajimavostí, že do podnikání v oblasti výroby dóz se pustili i další výrobci. Nadprodukce tlačila ceny zboží dolů, klesající mzdy vyvolaly nespokojenost v řadách dělníků i malířů. Ti svoji nespokojenost vyjádřili v roce 1839, kdy se shlukli a ničili soustruhy a další zařízení dílen.

Roku 1872 původní Schöffelova stavba vyhořela, ale za krátký čas došlo k její rekonstrukci. Rychnováci měli od těchto let dilema jak novou továrnu pojmenovávat. Převážná většina ji stále říkala Schöffelova továrna, u řady jiných pak začala nést označení Hofrichterova.

To se však již začal naplňovat čas zániku této typicky rychnovské produkce. Dózy z plechu nebo porcelánu byly podstatně levnější, neboť jejich výroba byla snazší, méně pracná. S blížícím se koncem století produkce ustala. Zůstalo po ní jen několik výrobků. Nejucelenější soubor dóz lze obdivovat v Novém Jablonci v Německu, dvě dózy věnoval rychnovskému městskému muzeu čestný občan města pan G. Műller z Německa.

Na závěr krátce o tom, jak se dózy vyráběly. Základem byla papírová lepenka, která byla odebírána z tzv. rádelské papírny (stávala kdysi na samém okraji Rychnova ve směru na Hodkovice), nebo z papírny v Hanychově. Lepenka byla rozřezána na pásy, jejichž šířka odpovídala výšce zamýšlené dózy. Pásy byly namáčeny ve fermeži, pak natírány klihem a na válcích z těchto pásů byly formovány kroužky. Pak následovalo sušení. Vytvrzené polotovary dostal do rukou soustružník, který je opracoval tak, aby mohly být napasovány na víko a dno. V dalším procesu došlo k opracování povrchu a několikerému nátěru základní barvou a vybroušení na tzv. hladko. Základní nátěr byl překryt barvou a do ní pak nanášeny červené, tzv. mramorové skvrny. Dózy doznaly několika nátěrů laky, jejichž složení bylo tajeno. Výrobky pak už jen čekaly pece, ve kterých došlo k sušení a vytvrzování za poměrně vysokých teplot. V závěru byla pak především víka zdobena perletí, vzácnější kusy stříbrnými plátky, na své si přišli malíři. Bylo to právě malířství, které nedílně doprovázelo výrobu a stalo se pro řadu rychnovských občanů jejich celoživotním povoláním. Ale o malířích a historii rychnovské manufakturní malířské tvorby až někdy příště.

Diskuze