Dnes nejčastěji skloňované slovo mezi světovými politickými elitami. Co je vlastně hlavními příčinami tak velké celosvětové recese, jež nemá obdoby? Začalo to nenápadně už před několika lety. Sem tam pronikaly do medií zprávy o tom, jak ta která americká významná firma či finanční instituce zkreslovala své účetní závěrky, lhala svým investorům a zaplatila za to krachem. Jenže ne každá společnost zkrachovala. Některé byly sanovány z obavy před možnými většími důsledky těchto krachů. Jenže ty stejně přišly. Nyní. Kdyby v ČR před 10 lety nepadla v té době třetí největší banka IPB, ale stát by ji sanoval podobně jako jiné banky, je otázka, jak by se vyvíjelo bankovnictví v ČR a kolik problémových úvěrů by dnes táhlo banky ke dnu a s nimi celou republiku jako je tomu v Estonsku, Maďarsku, na Islandu či v dalších zemích. Jedněm sanace pomohla, aby se očistili a začali znovu, lépe a obezřetněji, jinde v jiných jen upevnila jejich pocit vlastní neomylnosti a jistoty v tom, že stát vždycky pomůže. Ale to nejde donekonečna.
Současná krize je krizí nadvýroby, poživačného blahobytu a obrovského tempa spotřeby celé rozvinuté tzv. západní civilizace. Kdo dnes říká, že krizi je nutno potlačit naléváním dalších peněz do ekonomiky, aby se opět zvýšila spotřeba, jen dál přilévá oleje do ohně a za cenu obrovských nákladů a vzniku obrovských dluhů pro budoucí generace jen oddálí pád, který je nevyhnutelný. Když klientovi dáte peníze v podobě poskytnutého úvěru, aby si koupil nemovitost a uděláte to v hodně případech, zvedne to poptávku po nemovitostech a jejich cena poroste. Ale skutečná hodnota práce a materiálu vložených do nemovitosti zůstává stejná, pouze tržní, spekulativní cena jde nahoru. Banky, aby mohly poskytovat další hypotéky, prodávají svým investorům dluhopisy (hypoteční zástavní listy), které jsou pro ně zdrojem kapitálu pro další poskytování hypoték. A jejich nominální hodnota více či méně odráží tržní cenu nemovitostí. Když ale banky v honbě za dalšími ještě většími zisky začnou poskytovat hypotéky vysoce rizikovým klientům, ti pak přestanou hypotéky platit a opouštějí své hypotékou zatížené nemovitosti, náhle je na trhu přebytek nemovitostí. Jejich ceny klesají a to často i pod skutečnou cenu, kterou reálně měly. A náhle banky nemají z čeho splácet investorům za prodané dluhopisy, ze kterých se tak stávají bezcenné cáry papíru. A banky krachují, lidé přicházejí o práci, investoři přicházejí o své peníze a ztrácejí důvěru do dalšího investování. Proto jsou obezřetnější a nedůvěřivější a při jakémkoli náznaku špatné informace se zbavují aktiv (akcií, dluhopisů), které do té doby drží. A to i za cenu prodělku ve víře v to, že jejich prodělek bude dnes menší než by byl zítra. A ceny akcií, dluhopisů a dalších finančních instrumentů padají. Zbylé banky zoufale prosí své státy o pomoc, protože také mají své rizikové klienty. A přestávají půjčovat podnikům. Poklesem cen akcií, nedůvěrou investorů na finančních trzích a neochotou bank podniky provozně financovat přicházejí podniky o životně potřebný kapitál pro svou činnost. Omezují výrobu, propouštějí. Lidé, kteří přišli o práci, už nespotřebovávají tolik, jako předtím, když práci měli a tak obecně klesá poptávka téměř po všem. Tím se do odbytové krize dostávají další a další firmy. A v řetězové reakci jejich dodavatelé, dodavatelé jejich dodavatelů a dodavatelé surovin k výrobě atd. A protože dodavatelé jsou z různých konců světa, celosvětová krize je na světě. A je to skutečně krize nadvýroby, pramenící z obrovské spotřeby, která nebyla vynucena skutečnou potřebou, ale jenom našimi rozmary.
Nejsem Sibyla, abych si troufl odhadovat kdy a hlavně jak tato krize skončí, ale doporučil bych vašemu zraku přečíst si velice zajímavý rozhovor s panem Jimem Rogersem, významným finančním komoditním investorem a autorem několika knih na této adrese
http://www.blisty.cz/art/45667.html. Jeho černé předpovědi pro poměrně brzký konec americké a britské vůdčí role v celosvětové ekonomice a převzetí této role asijskými zeměmi mi připomnělo děj jednoho vědeckofantastického románu A. C. Clarka, který napsal v poměrně nedávné době spolu s M. Quiadem pod názvem Desátý stupeň. A kdo z vás zná
A. C. Clarka, ví, že podobně jako Leonardo da Vinci nebo Jules Verne předpověděl ve svých knihách několik vynálezů či událostí v dějinách lidstva, ke kterým později došlo.