Mgr. Jindřich Kurfiřt
05.04.2009 18:08
V březnu letošního roku tomu bylo již 65 let od chvíle, kdy do nedohotoveného koncentračního tábora u firmy Getewent (dnes Hölter) byli nahnáni první koncentráčníci z koncentračního tábora Gross Rosen z polského Slezska. V továrně měli nahradit citelný úbytek sudetských dělníků, kteří byli nacisty povoláni do armády a zvýšit produkci firmy zaměřené zcela na válečnou výrobu. Byly v ní totiž vyráběny vysílací, přijímací a zesilovací radiopřístroje do obrněné techniky a letectva, dále radarové systémy a v závěru války zřejmě i komponenty pro rakety V1 a V2. Písemná oficiální dokumentace o rychnovském koncentráku se nedochovala, neboť veškeré materiály byly na příkaz vedeni Gross Rosen v dubnu roku 1945 spáleny. Přes výše uvedenou skutečnost je dostatek poznatků ve vzpomínkách i písemných zprávách vězňů tábora. Nejuceleněji zpracoval své vzpomínky jeden z prvních vězňů Ing. Jan Kosiński v knize „Liczyl sie kaźdy przeźity dzień“ a historik M. Moldawa v díle „Gross Rosen - obóz koncentracyjny na Ślasku“. Cenné jsou i vzpomínky českých vězňů J. Mlčkovského a pana Pavlíčka, kteří po válce žili v Jablonci nad Nisou. Dle jejich poznatků prošlo rychnovským koncentrákem na 1420 vězňů. Nejen v Rychnově, ale i v jiných táborech smrti, kam byli koncentráčníci v důsledku přesunů eskortováni, se nedočkalo svobody 610 vězněných, kteří rychnovským táborem prošli. V květnových dnech roku 1945, před osvobozením tábora ozbrojenými českými vlastenci z Frýdštejna, zde živořilo 381 zbídačených lidí. Mezi vězni v Rychnově byli nejčastěji Poláci, Češi, občané Sovětského svazu, Jugoslávci, Norové, údajně i několik Italů a řada asociálních živlů německé národnosti. První kolona ze Slezska v počtu 199 mužů (jeden cestou zemřel) dorazila na rychnovské nádraží 25. března 1944. „Přivítaly“ je více než půl metru vysoké závěje, řev dozorců a nemilosrdné rány, jež hnaly nuzně oblečené lidi ke dvěma sněhem zpola zasypaným lágrovým barákům. Od prvních dnů byl koncentrační tábor horečně dokončován. Prostor byl obehnán vysokým drátěným plotem ukončeným ostnatými hroty. Tábor rovněž lemovaly dráty pod vysokým napětím. V rozích prostoru vyrostly strážní věže příslušníků SS, vystavěn byl i další ubytovací barák, strážnice a ubikace dozorců a nejdůležitější hospodářské stavby. Za zcela vedlejší bylo pokládáno zřízení latrín i umýváren, ve kterých po dokončení jen občas tekla pouze studená voda. Hlavní pozornost naopak získala lágrová fabrika, jejíž spodní část byla zděná, zbytek byl montován ze dřeva. Před jejím dokončením pracovali vězni v pečlivě střeženém oddělení Getewentu.
Pánem nad životem a smrtí vězněných byl sadistický velitel Braun a jeho zástupci včetně funkcionářů tábora, písaře H. Haicke, a dále E. Stellmacha a A. Stockingera. Byli německé národnosti, 36 strážných patřilo do jednotek SS. Nejkrutěji si počínal velitel Braun. Ač byl vyučen truhlářem, prakticky po celou dobu existence tábora „léčil“ nemocné, třebaže byli na pokraji fyzických i psychických sil, vysilující usilovnou prací v duchu esesáckého hesla „práce uzdravuje“ a v souladu s pokynem říšského velitele SS - Himmlera, že se „.......vězni musí upracovat k smrti ve prospěch vítězství velkoněmecké říše.......“. V táboře Braun inicioval v nočních hodinách přepadové kontroly na ubikacích, často týral vězně před všemi nastoupenými koncentráčníky, nesmyslně nechával dlouhou dobu stát spoře oděné muže na nástupovém prostranství bez ohledu na počasí. Ti, kdož se v jeho očích jen nepatrně provinili, byli zařazováni do baukolony a různých trestních pracovních čet, kde byla zvláště vysilující práce. Osobně kontroloval vězně a poháněl je k co nejusilovnější práci často i za poklusu. Vyčerpávající práce (v trestných kolonách až čtrnáct hodin denně), velký nedostatek stravy (ráno půl litru hořké „kávy“ z nejrůznějších náhražek včetně pražených žaludů, k obědu 0,7 litru polévky z koňských kostí nebo kedluben či červené řepy, k večeři půllitr „kafe“ s krajíčkem chleba, zřídka kousek margarínu případně lžíce řepné marmelády) a hlavně nelidské zacházení měly za následek značnou nemocnost (vředovitost, střevní katary, plicní problémy) i úmrtnost. Nemocní nebyli léčeni. V táboře chyběly nejzákladnější léky, lékaře ani marodky nebylo. Mrtví byli ukládáni za jeden táborový barák a příležitostně posíláni do spalovacích pecí v Gross Rosen. Později mrtví nebožáci končili svoji životní pouť v libereckém krematoriu. Ale jen do té doby, než si někteří sudetští Němci důrazně stěžovali, že spalovaní „podlidé“ znesvěcují posvátnou árijskou půdu. Pak byly mrtvoly vězňů zahrabávány na neznámých místech v okolí tábora, zřejmě i v Pláňském lese, a u jižní zdi dnešního hřbitova. Ostatky 17 umučených byly právě zde po osvobození exhumovány a pietně uloženy na čestném místě hřbitova v podzimních měsících roku 1945. Převážná část heftlingů, jak nacisté koncentráčníky nazývali, byla pracovně vytížena v lágrové fabrice. Středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé zde prováděli především kontrolu již výše uvedených výrobků, které byly výsledkem práce obráběčů kovů, zámečníků, elektrikářů, foukačů lamp a pracovníků dalších profesí, které si v řadě koncentráků vybíral výrobní ředitel Getewentu - Carstens. Přes teror a soustavnou kontrolu docházelo k občasným drobným sabotážím (studené spoje). Tajným zdrojem informací o tom, co se děje za ostnatými dráty, bylo ilegálně držené rádio, které ze zcizených součástek sestavil polský vězeň Rataiczek. Dlouhodobě věznění muži si brali na starost nově příchozí a informovali je o životě v táboře a chování esesáků. K útěku přímo z tábora nedošlo. Zběhnout se pokusilo několik Rusů z pracovní skupiny. Byli chyceni, ztýráni před nastoupenými koncentráčníky a pověšeni za ruce svázané za zády. Pak byli vráceni do Gross Rosen, kde se po nich slehla zem. Útěk v nacisticky vyhroceném prostředí Rychnova (žila zde rodina sudetského vůdce K. Henleina, který rozbil v roce 1938 ČSR) v pruhovaných lágrových oblecích a s brázdou vyholených vlasů uprostřed hlavy byl naprosto vyloučený. Jediným světlým okamžikem táborového života se staly Vánoce 1944. Braun a jeho kumpáni odešli slavit ke svým rodinám a v táboře po celodenní směně poněkud povolil obvyklý dril. Vězňům bylo povoleno do 22 hodin slavit Vánoce. Až do této hodiny se nesly spoře osvětlenými místnostmi táborových baráků písně vězněných. Leč již druhý den ráno nastal tuhý režim nanovo.
Postup Rudé armády, která osvobodila vězně v matečním táboře a blížila se k hranicím protektorátu, vyvolávaly obavy trýznitelů. Ty se vystupňovaly poté, kdy po několik dnů pálil vězeň B. Stachurski v kotelně Getewentu pod dozorem SS písemné doklady z matečního tábora i jeho šestnácti poboček v severovýchodních Čechách. 3. nebo 4. května 1945 (údaje pamětníků se liší) vydal Braun rozkaz k evakuaci, ale po krátkém čase ho odvolal. 7. května 1945 však již brzy zrána vyšla kolona vězňů pod dozorem SS táborovou branou.
Z neznámých důvodu byli vězni hnáni ke Kokonínu. Zde jim však ustupující nacistické vojenské jednotky hrozily postřílením. Po dramatickém vyjednávání byli koncentráčníci vráceni do táborových baráků v Rychnově. Tentokrát již jen pod dohledem několika příslušníků domobrany, neboť němečtí pohlaváři tábora se spolu se strážnými vmísili mezi prchající německé vojáky. 8. května 1945 ráno pronikli do prostor koncentračního tábora ozbrojení čeští vlastenci z Frýdštejna a přinesli téměř čtyřem stovkám vězňů kýženou svobodu. Rudá armáda prošla Rychnovem 10. května 1945.
Na počest vězněných byl v koncentráku za velké účasti obyvatelstva již 14. 7. 1945 odhalen památníček. V pokvětnových dnech sloužil prostor jako sběrné středisko pro vysidlované německé obyvatele Jablonecka. V padesátých letech začal tábor chátrat. Lágrové baráky byly likvidovány, prakticky až do nedávné doby zůstala zachována jen stavba táborové fabriky. Při planýrování prostranství nenávratně zmizel památníček i soška mořské víly, která v době nacistické krutosti připomínala Polákům jejich těžce zkoušenou zemi. Díky úsilí těch, kdož prošli útrapami i v jiných lágrech smrti, byl 21. září 1972 v parčíku před nádražím odhalen vězněným pomník. Autory pomníku i celého prostranství jsou akademický sochař Jiří Koňák a Ing. arch. Hušek. Dva žulové obelisky představují muže a ženu. Trnová koruna symbolizuje jejich utrpení a posunutý kruh neuzavřenou životní cestu. Motiv nenaplněného života řady vězněných se prolíná i do žulového plató památníku. Úprav doznala i část původního areálu koncentráku. V jeho spodní části byly vyznačeny přibližné základy dvou táborových baráků. Za nimi se nacházejí sokly s deskami, na kterých jsou v národních jazycích připomínány země, odkud vězni pocházeli. Areál doplňuje socha trpícího poníženého člověka. Autorem desek je český medailér profesor Jaroslav Hradecký, socha je dílem akademického sochaře Aloise Hubičky. Oba učili na SUPŠ v Jablonci nad Nisou. Celý areál vzešel z návrhů Ing. arch. Otty Macka z Liberce. Žel, ani toto pietní místo „neušlo“ pozornosti vandalů. Původní desky byly ukradeny, socha, rozlomená na několik kusů, se octla na zemi. MěÚ nechal nahradit desky replikami, socha byla opravena a usazena na své místo. Viníci pro svůj mladý věk zůstali nepotrestáni.
V Rychnově se nacházel i pracovní tábor pro totálně nasazené dělníky, a to v prostoru dnešní náletové zeleně za potůčkem tekoucím z Pláňského lesa na pokraji stoupání k Liščí Jámě. Žila zde především mladá ukrajinská děvčata, která konala nucené práce v zemědělských usedlostech širokého okolí.
