Stalo se již tradicí, že každým rokem zavítá do Rychnova Soubor Hradišťan s primášem Jiřím Pavlicou. Nejinak tomu bude i v tomto roce, Hradišťan vystoupí v sobotu 17. listopadu 2001, od 19.00 hod. v Zahrádkářské klubovně. Spojitost mezi státním svátkem a termínem tohoto koncertu je čistě náhodná, nelze však vyloučit, že pro mnohé může být posezení při tak kvalitní živé muzice kterou Hradišťan produkuje, chvílí skutečně sváteční. Protože o souboru Hradišťan bylo již mnoho napsáno a řečeno, navíc jsme se historii a součastnosti tohoto hudebního tělesa již podrobně věnovali v předešlých číslech RZ, rozhodla se redakce RZ uvést na následujících řádcích výňatky z rozhovoru s hlavním protagonistou-primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou. Odpovědi na aktuální otázky, které frontmenovi Hradišťanu položil Jiří moravský Brabec, tvoří velice zajímavý a ucelený obraz o člověku, který vede soubor Hradišťan již mnoho let.

Rozhovor s Jiřím Pavlicou, autor Jiří moravský Brabec - textař, hudební kritik a publicista.

...Je pravda, že on vůbec moc rozhovory neposkytuje, ale když jsem se na něj obrátil, měl jsem štěstí. Zrovna se nastěhoval do nového domku, což byl důvod k jakési inventuře, a navíc měl pár relativně volných dní. A tak jsme se sešli k tomu, abych část takové inventury zaznamenal a doplnil kontrolními otázkami.

Značnou část folkového publika a čtenářů Folk & Country tvoří lidé mladí, kteří tě znají především jako primáše Hradišťanu z různých festivalů. A zde zase především z různých fúzí, zejména s Redlem a AG Flekem, ale i s Nohavicou, Žalmanem a dalšími. Pamětníci si možná vzpomenou, že jsi byl několik let členem Javorů a vystupoval s Ulrychovci. Ale asi nebude na škodu, když tvou hudební kariéru probereme úplně od začátku. Jak ses k muzice dostal?
Základ jsem, zaplať Pán Bůh, dostal v rodině. Doma se zpívalo a hrálo, obě sestry hrály na klavír, bratr na housle - je dnes koncertní mistr Královské filharmonie v Götteborgu. To byly začátky. Pak následovala lidová škola umění, čili byl to obvyklý postup. Po základní škole jsem se spletl, a šel jsem na střední ekonomickou školu. Po maturitě už jsem věděl, že to byla chyba, a přihlásil jsem se na hudební vědu na Palackého universitě v Olomouci. Tam mě vzali, ostatně o hudbu jsem se zajímal i během středoškolských studií. Po roce jsem udělal přijímačky i na brněnskou konzervatoř a vystudoval jsem obě školy souběžně. Když jsem obě školy končil, to bylo v roce 1978, už jsem hrával s Ulrychem a zároveň s různými převážně studentskými folklorními kapelami. Od roku 1975 jsem vlastně hrál v Hradišťanu. Po smrti Jaroslava Staňka jsem se stal jeho uměleckým vedoucím i primášem. Uvědom si, že mi bylo v té době jednadvacet a navíc to byla těžká doba hned ze dvou důvodů. Jednak ta kapela měla velkou historii a velký zvuk z let dřívějších, a za druhé - měla zákaz.

Co to znamenalo zákaz? Zákaz vstupu do médií nebo veškerého vystupování?
Veškerého vystupování. Já o tom ale nechci nijak víc mluvit. To už je všechno pryč.

Nezlob se, ale mně to pořád připadá divné. Já mám doma starou desku Hradišťanu ještě před tvým příchodem, a tam je napsáno Hradišťan - Laureát státní ceny Klementa Gottwalda.
Ano, to dostali v roce 1952 za tak zvanou novou tvorbu. Ale jakkoli byl Staněk komunista, nesouhlasil se vstupem vojsk, a proto po roce 1969 po dobu, kdy byl primášem, kapela nesměla veřejně hrát. Některé historky kolem toho byly až absurdní, ale já o tom opravdu nechci mluvit.

Dobrá, vraťme se k tvé kariéře.
Když jsem skončil konzervatoř, byl jsem dva-tři roky na volné noze jako člen Javorů, a pak jsem nastoupil do brněnského rozhlasu jako redaktor. Zároveň jsem vedl Hradišťan a snažil se o netradiční tvůrčí počiny, jako byla třeba deska Byla vojna u Slavkova. V pozdějších letech jsem si doplnil vzdělání mimořádným pětisemestrálním studiem skladby na JAMU v Brně.

Vojna kolem folkloru
Vojnu u Slavkova si pamatuji z prvního vydání. Tehdy ji Jirka Černý pouštěl často na Antidiskotékách a asi každý jejich návštěvník si ji koupil. A navíc tam četl kousky z tvého dopisu, který jsi mu spolu s deskou poslal. Přiznám se, že pro mne to bylo mnoho velmi objevných informací, které zpochybnily mé názory na to, jak vypadala lidová hudba. Třeba to, že cimbál je na Uherskohradištsku poměrně mladým nástrojem. Z tohoto pohledu: máš pocit, že to, co jsi dělal, bylo spíš novátorské nebo rekonstrukční?
Ani jedno, ani druhé. Abych upřesnil, co jsi říkal: Muzika u nás byla před tím podstatně jiná. Velký cimbál přišel do Hradiště asi před sedmdesáti lety, ve dvacátých letech tohoto století, a od té doby se vyvíjela cimbálová muzika. Folklorní nahrávky tedy konzervují její vývoj a styl za posledních sedmdesát let. Mojí snahou bylo najít v těch písničkách, které byly daleko starší, než jejich cimbálovkové provedení, to, co do nich bylo kdysi vloženo. Především jisté etické, ale i estetické hodnoty. To, co do nich bylo vloženo, jsem chtěl vyvolat a přenést podle svého kumštýřského svědomí do dnešní doby. Držel jsem se teorie, že energie se neztrácí, čili když tam tu energii někdo v dobrém vložil, tak já jsem se ji snažil svým malým přispěním oživit a přenést současnému posluchači.

Nakolik jsi v tom našel u ostatních členů Hradišťanu pochopení od začátku?
V začátcích jsem narážel na odpor prakticky všude. V té době byl folklor cosi nedotknutelného, postaveného na piedestal. Takže jsem narážel nejen u těch lidí, kteří to dělali, a proto to poměřovali zevnitř, ale i u těch, kteří o tom rozhodovali. Ale ten jejich pohled se nedal udržet trvale. Lidí, kteří se snažili jej změnit, přibývalo. Já jsem se mnoho naučil od Jaroslava Krčka, který naši první desku režíroval. Dá se říci, že ve spolupráci s ním vznikla v té podobě, ve které vznikla. Ale že by za n í v době vzniku všichni muzikanti stáli, to prostě ne. Předběhla nás. Za dva roky - nebo možná už za rok - muzikanti přišli a říkali: No člověče, je to bezva. Poznal jsem změnu i na tom, že lidé, kteří když deska vyšla, tak říkali: "Tos udělal ty? Tak víš, kam si s tím máš jít?" přišli za pět let a říkali:"Víš, je to dobré, v poslední době to dost poslouchám?" Tím nechci říci, že to bylo kdoví jak revoluční a geniální, ale že to je normální proces všeho nového v žánru tak úzkém, jakým folklor je. V něm byla deska jistým osvěžením.

Hovořil jsi o tom, že naše lidová muzika je starší než její cimbálová nebo novouherská interpretace. Já si ale myslím, že není zas až tak stará. Že je řekněme barokní. Jak je stará?
Jak která. Existuje historicky v různých vrstvách. Existují starší nápěvy, středověké, jako je třeba "Dřěvo sie listiem odievá" v Čechách, staré moravské i české varianty písně "Proč kalino v strúze stojíš", ale vzhledem k tomu, že lidová píseň byla málo zaznamenávána, takřka vůbec, šířila se ústní tradicí a každá generace ji doplnila o svůj vklad, přeměnila podle svého. Nejstarší plošné zápisy lidových písní, programově zaznamenané, jsou z roku 1819, tak zvaná Guberniální sbírka. Tehdy už ti moudří ve Vídni věděli, že je to třeba podchytit. Zápis písní měli na starost převážně rektoři, prostě místní vzdělanci, kteří dostali za úkol zmapovat, kde se jaká lidová píseň skrývá. Z Uherského Hradiště napsali asi toto: "Kromě několika málo písní kostelních zde žádných jiných není." Což bylo absurdní.

Slovácko je přece považováno za jednu z bašt folkloru!
To je trošku záležitostí výrazných osobností, které Hradišťsko a okolí zviditelnily v pozdějších letech v rámci cimbálových muzik. Jaroslav Staněk v Hradišti, Slávek Volavý ve Strážnici, Jura Petrů v Kyjově, Jožka Kobzík v Břeclavi, Samko Dudík na Myjavě, Jožka Kubík na Horňácku. To ale nic nemění na tom, že ten kraj už před nimi zpěvný byl, že zde ty písně byly. Já se tím jen chci vrátit k myšlence, že i když ty písně nebyly zapisovány, tak žily svým životem až do doby, kdy je v roce 1819 poprvé zapsali. Pak je v polovině minulého století zapsal František Sušil, na jeho konci František Bartoš, Leoš Janáček a další, ale otázka po jejich stáří tím není zodpovězená. Profesor Vladimír Úlehla ve svých úvahách jde až tak daleko, že u nich nachází až antické kořeny. Já si myslím, že až tak daleko se jít nedá.

Z Hradiště do světa
Kdybys měl srovnat bohatství lidové písně u nás s jinými evropskými národy, řekněme třeba s tím irským - keltským odkazem, který teď frčí. Jsme spíš bohatí nebo chudí?
Jsme bohatí. Ale nejsme nebo bychom neměli být tak zahledění do sebe, abychom si mysleli, že jsme nejbohatší a nejgeniálnější. Což znamená, že bychom měli respektovat, tolerovat, dívat se, učit se, protože všude kolem je toho spousta, co stojí za vidění a slyšení.

V geografii jsme se učili, že přes naší republiku vede hlavní evropské rozvodí. Ale slyšel jsem i teorie, že přes nás vede nějaké hlavní evropské rozhudbí, či jak to nazvat.
Ano, je to teorie, nepletu-li se profesorů Roberta Smetany a Bedřicha Václavka. Podle ní, když si vezmeš čáru, která zhruba spojuje Znojmo, pak jde západně od Brna k Olomouci na Hranice na Moravě a na Ostravu, tak od ní na západ je západní písňový typ až po Irsko, naopak všechno na východ až po Ural je východní písňový typ. Na mnoha konkrétních příkladech můžeš najít to, co by tomu odpovídalo, ale jiní muzikologové jsou z různých důvodů proti této teorii jako proti velmi zjednodušující. Ale na druhé straně jí jakési jádro přiznávají.

Vy teď s Hradišťanem jezdíte po světě a setkáváte se s dosti rozmanitým folklorem. Viděl jsem, že jste si třeba přivezli i černošské nástroje a použili je. Chcete tedy dělat i jinou muziku než vaši?
To souvisí s tím, že v jisté fázi dospěješ k jistému poznání. Když se nespokojíš s tím, abys omílal, co už znáš, tak hledáš dál. Myslím si, že každé poznání je dobré, důležité a vede k toleranci. A já se o tuto toleranci snažím, a nebráním se spolupráci třeba s Angličanem nebo Japoncem. Snažím se také nemluvit o folkloru ale raději o etnické hudbě. A chápu to jako diskusi těchto etnik. Takové etnikum vytvoří v určité oblasti jistý komplex znaků, ať už po stránce formální či obsahové, a snaží se jej uchovat. A mně zajímá, do jaké míry se z toho dá pochopit ten který národ. A jsme zas u tolerance. V tomto zmenšujícím se světě je stále vzácnější něco původního, co si národy uchovávají. Jinak by se planeta nivelizovala natolik, že by tu byl jeden - zřejmě angloamerický diskotékový - sound. Já ale doufám, že se to nikdy nestane, protože se vždycky najdou lidi, kteří se tomu budou bránit. Myslím si, že krása a možná i budoucnost zeměkoule je v různosti kultur a jednotě lidství.

Věci mezi nebem a zemí
Když jsme u té tolerance a netolerance, tak třeba na Ozvěnách duše či na koncertech hrajete duchovní písně katolické i věci z Komenského kancionálu. A Komenský byl velmi netolerantní evangelík. Jsi tedy na rozdíl od něj i nábožensky tolerantní, ekumenický?
Já se především snažím být ekumenický sám v sobě. Jsou lidé, kteří věří, že je cosi mezi nebem a zemí, a jiní, kteří v to nevěří. Kdybych řekl, že nevěřím, tak bys mi určitě nevěřil. Ale já si troufnu říci, že víc než věřím. Já vím. Vím, že to cosi existuje. A záleží teď na každém z nás, jakou formu dialogu s tím něčím nezměřitelným vedeme. Je to otázkou svobodné volby a svědomí každého z nás a já nemám právo soudit, je-li něčí dialog lepší nebo horší než můj.

S těmi věcmi mezi nebem a zemí souvisí do jisté míry i inspirace. Odkud ta se bere? Mezi nebem a zemí?
Každý to může říkat jinak, ale skutečnost je ta, že existují kompoziční školy, které preferují racionalitu a jiné zase iracionalitu. Když jsem studoval na JAMU, tak jsem musel mít téměř každý tón racionálně podložený. Když už ve skladbě něco běželo příliš dlouho tradičně, logicky, nějak "podobně už složenému", tak mi racio velelo: Udělej tam změnu, změň rytmus, takt, zalom to třeba do zakřiveného tvaru! Myslím si, že rovnováha mezi racionálnem a iracionálnem je někde v nás a záleží i na tom, co zrov na děláš. U divadelní muziky bude asi v popředí spíš racio, když budu psát fantazii na biblický text tak iracionálno.

Já sám k tomu jako textař říkám, že některé texty jsou vysezené a některé políbené.
Ano. Ale stejně jako já dobře víš, že jsou věci vysezené, nad nimiž jsi strávil spoustu času a nejsou dobré. A jiné, nad nimiž jsi seděl stejně dlouho, dobré jsou. A stejně tak i mezi věcmi políbenými jsou věci bezvadné a jindy je to věc, která vznikla hned, ale po čase zjistíš, že není dobrá. Že to bylo jen takové momentální okouzlení.

Dnes už se všeobecně ví, že autorem některých takzvaně lidových písní na Vojně u Slavkova jsi ty. Doba tehdy byla taková, že aby deska mohla vyjít, bylo schůdnější, aby byla lidová než tvoje. Ale chci se tě zeptat: Když ti někdo dá lidový text a řekne třeba: "To je sedlácká z Horňácka, napiš na ni melodii!" kolik volnosti máš? Aneb: Není už ta melodie svým textem, žánrem a regionem téměř dokonale určena?
Napsat takovou melodii mi celkem problém nečiní. Jsou zde regionální znaky, které v sobě mám, vím, že musím užít lydickou kvartu, použít dorský nebo mixo-lydický modus, že se tam objevuje kvartový nebo většinou kvintový skok, větší už ne, pak je melodie stupňovitá. Teď ti to rozebírám racionálně. Když to píšu, tak to přijde samo, ale moc volnosti tam opravdu není. Přiznám se, že je jí tam tak málo, že už mne to celkem nebaví, a ohlasovou tvorbu už ani nechci dělat.

Oráč, smrt a větší celky
Dobře, pojďme si udělat přehled o tom, co vlastně děláš a dělat chceš. Četl jsem velmi příznivé recenze na Oráče a smrt.
Myslím, že je to dobré díky výkonům Jitky Molavcové, Alfréda Strejčka a režii Dušana Pařízka. Je to ale oblast, která mě nesmírně baví a zajímá. Oblast komorní soudobé hudby, obsazení: dvoje housle, klarinet, varhany a bicí. Ale z lidové muziky tam nenajdeš snad nic. Doufám, že to bude mít pokračování i v podobě jiné, kterou bych nerad předbíhal, ale řekněme pro větší instrumentaci.
Když jsem se teď stěhoval do nového domečku, tak jsem si udělal takovou inventuru a spočítal jsem si, co jsem udělal, a co jsem neudělal, a zjistil jsem, že většina toho, co je za mnou, jsou malé věci. Scénické hudby a písničky. I když z nich třeba byla deska a bylo to fajn, mám pocit, že jsou to jen dílčí věci. Písňová deska, to je taková svita sestavená z malých kousků, ale cítím, že to není to podstatné, co teď považuji za nejdůležitější. Chtěl bych se vyjádřit v nějakých větších tvarech. Když to dám na vážky, upozadím klidně další desku s Hradišťanem a upřednostním takovéto projekty.

S Viklickým a Lapčíkovou
Další výlet do tvé tvorby je to, co děláš s Emilem Viklickým a Zuzanou Lapčíkovou. Čili koncerty a deska Prší déšť. To je pro tebe čím?
Myslím si, že být napříč žánry je dalším důležitým rysem mých snah. Nikdy bych se nechtěl uzavírat do něčeho definitivního. Po mém soudu v okamžiku, kdy o svém vývoji řekneš, že je definitivní, ukončený, tak jsi umřel. Na to, mají-li být hranice mezi žánry, můžou být různé názory. Mně nesedí, já mezi nimi rád putuji. Ale to už jsme zase u tolerance. Aby lidé z jednoho žánru pochopili, že ten někdo odjinud je přišel navštívit v dobrém. Já to tak cítím a baví mě to.

V Americe jsi hrál jak s Hradišťanem, tak s Viklickým. Jaký byl rozdíl v přijetí?
Snad tam ani rozdíl nebyl. Teď bych nerad, aby to vypadalo jako chlubení, ale myslím si, že vím proč. To, že nás brali, bylo jistým sdělením v podobě nasazení, jakýmsi příjemným vyladěním, ze kterého poznali, jak velice chceme se s nimi podělit. Pak už snad ani není důležité, jestli rozumí textu, nebo je-li to hudba víc jazzová nebo víc lidová. Myslím si, že je oslovila naše energie - vysílání duševních nebo duchovních sil do publika. Pro mne je vaše trio s Viklickým a Lapčíkovou zajímavé i tím, jak jste se sešli tři osobnosti, každá jiná. Viklický je matematik nejen původem, ale do jisté míry na mne tak působí. Lapčíková je nejen jiná generace, ale i nátura. Aneb jak moc mají být muzikanti různí, aby to bylo zajímavé a zároveň to drželo pohromadě? Nám to skutečně v tomto triu velice sedí, protože jakkoli jsme každý jiný, máme něco důležitého společné. Zní to trochu otřepaně, když řeknu, že je to chuť hledat a snad i nalézat. Nespokojit se s tím, co bylo. Víme, že dohromady vytváříme něco, co by nikdo z nás sám nemohl. Když přijede Emil do Ameriky sám a bude chtít hrát jenom jazz, bude jedním z mnoha. Když my zase budeme s Hradišťanem hrát jenom sedlácké, začneme po chvíli nudit. Stejně jako kdybys ty poslouchal japonskou autentickou hudbu. Ta m je plynutí času tak odlišné od našeho, že po deseti minutách řekneš, že už tam nic nového neshledáváš. Nehledě k tomu, že Američani jsou víc než my odchovaní střihovou, klipovou kulturou, takže se vyjadřovací časy zkracují.

Divadlo, rozhlas, televize
Další oblast: Psaní scénické muziky.
Já jsem doposud ani nerozlišoval scénickou muziku od ostatní. Pro mne to byla příležitost se vyjadřovat a nesmírně mne to bavilo. Ale teď vidím, že to není to, k čemu bych se chtěl nejvíc upnout. Vždycky jsem to, co jsem dělal, považoval za jakousi školu. A scénická muzika je skvělá škola. Máš udělat nějaké historické období - musíš ho nastudovat. Máš udělat science-fiction - zas si musíš něco zjistit. Jistou nevýhodou pro mne je, že jsem byl zařazen do kapitoly: "rozumí lidové hudbě". Tomu se už br áním a budu se bránit víc a víc a budu se chtít vyjadřovat jinak. Tím neříkám, že se chystám k nějaké revoluci, já jsem spíš evoluční typ. Ale cítím to tak, že chci začít dělat věci, které budou trošku náročnější, budou přinášet lidem poznání, možná duchovní obohacení. Asi ten okruh lidí, které to osloví, bude menší, ale zas jim to třeba víc dá.

Taky jsi na sebe vzal závazek jakéhosi televizního průvodce v seriálu hudebních pořadů v ostravské televizi Sešli se. Ostatně i my dva spolu už jeden televizní pořad v Ostravě máme za sebou. Proč ses do toho pustil?
Kdybych o tom nebyl přesvědčen, tak to nedělám. Je to zase o putování napříč žánry. Já si myslím, že ve mně je dost žánrů. Vystudoval jsem vážnou hudbu, folklor mně potkal od dětství, folk nemohl nikoho z mé generace minout stejně jako před tím Beatles. Víš, kdysi jsem si předsevzal, ať každý žánr, který u nás bude znít, je svým způsobem náš. Ať je v něm cosi našeho, ne epigonství amerických nebo jiných vzorů. A říkal jsem si, že nejlepší způsob, jak to dělat, je spolupracovat s ostatními. Ať už to byli folkaři Merta, Žalman, Nohavica nebo Redl nebo jazzmeni Viklický, Stivín nebo komorní orchestr Leoše Janáčka. ono to přináší nová poznání a s nimi i větší pochopení toho druhého a tedy opět toleranci.

Folkaři
Oba jsme stáli spolu s Michalem Stránským na začátku festivalu Buchlovská svíca, který měl takový podtitul Zásnuby folkoru a ostatních žánrů. Hrad Buchlov byl vždy obležen Hradištskými a bylo jich tolik, že je nádvoří nepobralo. Hlavním trhákem jste ale byly vždycky vy. Jak si to vysvětlíš? Není to popření tvrzení, že doma není nikdo prorokem?
Já tomu nerozumím, jak je to možné. Přesto si myslím, že doma proroky skutečně nejsme. Loni už jsme na Buchlově ani nechtěli hrát. V prvních ročnících tam byla důležitá taková vnitřní vazebnost. Dramaturgie byla dobře promyšlená a věděli jsme, co chceme společně říci.

A nemáš pocit, že to je to, co si od vás slibují i ostatní pořadatelé přehlídek: Pozveme Hradišťan a on nám bude s někým pěkně fúzovat?
To mi nevadí. Já mám rád i nahodilé. Vznikne něco nečekaného. Nebo taky nevznikne. Ale ten okamžik, kdy tam jdeš a nevíš, co to bude, jak to bude, v čem to bude... To je právě situace pro to, aby ses otevřel velkým trychtýřem tomu z nebe. A lidé čekají, jestli se to povede. Oni ti fandí. Vždycky se na to těším

Čím pro tebe byla a jsou ta setkání na festivalech s folkaři?
Dřív, za starých Port to pro mne bylo obrovským fenoménem, který možná ani ti, kteří tam byli, nedokážou docenit. Tehdy to pro mne bylo strašně moc. Dnes ani nepřeceňuji, ani nepodceňuji, chci poznat. Je to pro mne udržování kontaktu s tepem tohoto žánru.

Jako redaktor jsi musel poslouchat muziku hodně. Kolik jí posloucháš teď.
Daleko míň. Souvisí to s tím, že už si vybírám. Když mne nezaujme prvních deset minut CéDéčka, tak už ho proskáču.

O manželce jen dobré
Tvoje žena Martina je etnografka?
Moje žena je taková chytrá horákyně. Nenápadná, ale ví své. Přednáší na filosofické fakultě MU na ústavu evropské etnologie.

Takže je v oboru. Já se ptám proto, že by mne zajímalo, jak moc s ní konzultuješ, jak moc ti radí?
Často a dobře. V čím dál víc věcech ji žádám o první a pro mne rozhodující názor. Velkou výhodou je, že není ničím zatížená. Nejede v žádných klanech, v žádném byznysu, prostě to vědecky, suše zanalyzuje.

Hraje na nějaký hudební nástroj?
Hraje na klavír. Také začínala jako zpěvačka a tanečnice Hradišťanu.

Mně napadlo, jestli si doma muzicírujete.
Ne. Spíš teoretizujeme. Ale teď máme nový domeček, a zatím v něm nemám klavír, jen syntezátor. Ale přes ten cítím míň věcí, chybí mi ten pocit rezonujících strun a dřeva. Za měsíc klavír mít budu, takže si třeba se ženou zahrajeme.

Nový domeček, ten je v Hradišti?
Ano. I když bydlím už dvacet let v Brně, cítím se být doma tam.

O ztracených houslích
Nezlob se na mně, ale já si na závěr nemohu odpustit, abych se tě nezeptal, jak to bylo s těmi ztracenými houslemi.
To už je stará historie. Bylo to v období, kdy se hledal nový primáš Hradišťanu. Při jedné takové akci, byla to svíca jednoho muzikanta, čili rozlučka se svobodou, se sešlo několik takových adeptů na místo primáše. Všichni věděli, že je to takový neoficiální konkurs. Já byl jedním z nich, nic víc. A nějak nám to sedlo, padli jsme si do noty a do oka a hráli jsme a hráli a samozřejmě pili. Tenkrát se pilo daleko víc než dnes a i já jsem žil v představách, že střízlivý muzikant nemůže hrát dobře. Od těch dob jsem názor postupně změnil, až se ze mne stal skoro nepřítel pití. Stalo se, že jsme pohráli, popili a já věděl, že se to povedlo a v té náladě se mně stalo to, co od té doby nikdy. Mám dlouhé a velké okno. Dodnes si myslím, že mi do toho pití musel někdo něco hodit. Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem šel domů, že se mi pod nohama míhala dlažba. Jen díky své dobré fyzické kondici jsem vydržel chodit neznámo kudy celou noc až do rána a dlažba se míhala a míhala. Ostatní znám z doslechu. Ráno mě prý viděli upalovat na Brno, ale to jsem měl housle ještě v ruce. Domů jsem ale zkrátka přišel bez nich. Ty housle našel kostelník na hřbitově. Nevěděl, co to je, měl jsem totiž kufřík na dvoje housle, ten vypadá dost divně. Tehdy zrovna byla vlna atentátů v Severním Irsku a tak první, co ho napadlo, bylo, že to je bomba. Přivolal faráře, chvíli nad tím meditovali, pak našli odvahu a otevřeli to. Uvnitř kromě houslí byla i krasopisná cedule s mým jménem a adresou. Ale oni mi to asi deset dní neřekli. Pochopitelně, že mně znali, já byl takový ten slušný člověk, co vždycky na vánoce hrál z chóru koledy - a teď tohle. Doma jsem se nepřiznal, že housle nemám a všelijak jsem se po Hradišti vyptával. Nakonec si o tom povídali všichni a byla z toho ostuda po vsi. Až pak mi je dali.

Slyšel jsem že Husličky od Redla jsou takovou narážkou na tuto příhodu. Říká se to. Neuvažuješ, že bys mu oplatil stejným?
Vždyť on už toho určitě nechal po světě hrozně moc. Vlasta je textař, já ne. Kdybych byl mocný slova, mohl bych, takhle bych mu spíš mohl napsat Symfonii o nezbedném hříběti Redlovi. Je v něm cosi krásně nespoutaného.

Sečteno, podtrženo
Říkal jsi, že sis dělal inventuru. Kterých tří svých nosičů si vážíš nejvíc?
Byla vojna u Slavkova - to je první deska a do ní člověk vloží hodně energie. Potom až Pokoj vám - vánoční deska s komorním orchestrem Leoše Janáčka. No a konečně Ozvěny duše. Ale souběžně s tím by se tam dala přiřadit i Prší déšť s Emilem a Zuzanou, společná deska s AG Flekem a Vlastou a třeba i deska na texty Jana Skácela, která vyšla tady v Brně. To je deska soudobé hudby, na které se podílejí brněnští skladatelé Alois Piňos, Miloš Štědroň, Ivo Medek, a já jsem měl čest být třemi drobnými skladbami přiřazen k nim. Toho si považuji.

Tak, takto dopadla inventura Jury Pavlici. Přiznám se, že jsem na jeho další projekty velice zvědav, a že už se těším. Nevím, nakolik osloví zrovna koho z vás, ale to nechme budoucnosti. Dnes jsem mu mohl jen popřát, ať se daří, a poděkovat za rozhovor.
Jiří moravský Brabec

Tradice koncertů Hradišťanu v Rychově je letitá a tak není třeba příliš rozebírat každoroční báječnou atmosféru těchto koncertů. V listopadu prostě navážeme na folklórní notu, kterou svými lidovými písněmi v bigbeatové upravě předznamenalo říjnové vystoupení Jarmily Šulákové a skupiny Fleret. Doufejme že všichni zúčastnění budou 17. listopadu spokojeni stejně jako tomu bylo v případě skupiny Fleret (více v článku Jarmila Šuláková si nemohla naši "Zahrádkárnu" vynachválit). K této spokojenosti samozřejmě opět přispěje klubový řezník svými uměleckými díly a bar s lahodnými nápoji.

Soutěžní otázka na měsíc listopad
Jak se jmenuje hudební nástroj podobný houslím, na který se tón netvoří smyčcem, ale točením klikou, podobně jako u flašinetu? Tento nástroj používá, mimo jiné, soubor Hradišťan při své hudební produkci.
Správná odpověď na minulou soutěžní otázků zní - MANDOLÍNA, LIKÉRKA JELÍNEK -VIZOVICE.

Diskuze

Vstoupit do diskuze