Postní doba

Období mezi Popeleční středou a velikonocemi se u křesťanů nazývá doba postní. V té době se mají věřící osobním odříkáním připravovat na největší křesťanský svátek – Velikou noc.

Zdá se, že letos se doba postní nějak prolíná s celosvětovou dobou postní, s hospodářskou krizí. Po letech, kdy se ve všech pádech skloňoval růst, najednou nerosteme. Ekonomové zaklínali růst HDP tak, že málem vypadalo jako zločin, že by mělo být jeho tempo pomalejší, než 4% ročně. Zvykli jsme si, že roste všecko, ceny, obrat, ale hlavně platy a rozpočty. Člověk začal mít dojem, že na prosperitu má prostě nárok. To není jen česká doména. Podívejte se do Řecka. Po letech lhaní o vlastních hospodářských výsledcích mají přijít tvrdá úsporná opatření. A jak tam reagují na snižování platů? Generálními stávkami. Pravda, u nás vyhlašují odbory stávku i jen kvůli vyššímu zdanění vedlejších požitků. Krize nekrize, my máme nárok.

Ekonom Tomáš Sedláček v jednom z rozhovorů řekl, že občas týden nejí. Ne z důvodů náboženských či jinak mystických. Prostě jen proto, aby měl zase chuť na chleba s máslem.

Kdo má vůbec ještě dneska chuť na chleba s máslem? Nohy nám slouží hlavně ke šlapání na pedály auta. Nebývale se rozšířila móda dříve nepopulárních, protože namáhavých sportů. Běh na lyžích, jízda na kole ba dokonce jogging (prostě běhání po vlastních nohou). Na jednu stranu nás stojí nesmírné množství peněz snaha ušetřit každý krok nebo zbytečný pohyb, na druhou stranu vynakládáme další peníze za jiný pohyb, kterým nahrazujeme ten přirozený. Nemluvě o dalších nákladech na léčení civilizačních nemocí. Není divu, že v takovém prostředí musí neustále růst HDP, aby mohly růst naše příjmy a z toho plynoucí naše spotřeba. Krize nekrize. Žijeme přece v jednadvacátém století, na tohle máme nárok. Jakýpak chleba s máslem, když obchody přetékají nabídkou masitých lahůdek všeho druhu.

Ještě moji rodiče pamatovali dobu, kdy každý den byl ve znamení boje o přežití. Dědeček říkával: „Dobrého pomálu.“ Moc jsem to nechápal. Měl tehdy na mysli, že není dobré si zvykat na přejídání laskominami. Dnes už jsme zvyklí a tak jsme připraveni stávkovat, když nám chce někdo odebrat z talíře. Krize nekrize, ber kde ber.

Když Winston Churchil nastupoval v těžké válečné době do funkce britského premiéra, řekl svým voličům: „Nemohu vám slíbit nic než krev, pot a slzy“ Máme pár měsíců před volbami v těžké krizové době. Který z potenciálních premiérů se odváží svým voličům říci totéž? Možná kdybychom si postem udělali chuť na chleba s máslem, stačilo by politikům, aby slibovali věci reálné, a my bychom mohli ty lovce žezel a trůnů za každou cenu konečně poslat do háje. A vybrat někoho, kdo jde do veřejné funkce sloužit veřejnosti a ne své kapse či svému egu.

Dokážeme využít téhle postní doby, abychom si zase udělali chuť na chleba s máslem?

Diskuze