Sklářství v Rychnově u Jablonce nad Nisou

Kraj pod Kozákovem, kde byla bohatá naleziště českých granátů, dal vzniknout turnovskému kamenářství. Rudé kameny pod dovednýma rukama lidí dostávaly svůj neopakovatelný jas. Tajemné počínání hledačů polodrahokamů v Jizerských horách opředlo nejen je, ale i brusiče a leštiče kamenů z čarodějnictví a kouzel.

Z Turnova se broušení a leštění polodrahokamů dostalo i do naší oblasti. Prvními brusiči byly rodiny Lindtnerů a Langů v osadě Košova. Touto činností se zabývali ještě v sedmdesátých letech 19. století. Způsob opracování kamenů tajili před ostatními lidmi.

Později byly přírodní materiály nahrazeny sklem. To se daleko lépe opracovávalo, polotovary mohly být vyráběny v různých tvarech a velikostech. Skleněné kameny byly většinou podstatně lacinější a šly více na odbyt.

Broušení přírodních polodrahokamů se stalo doménou Turnova, skleněné výrobky opanovaly Jablonecko a jeho okolí, tedy i Rychnovsko.

Je třeba vědět, že první vývozní domy skleněných výrobků byly v Hodkovicích, teprve později strhl na sebe export zboží Jablonec. Bylo to dáno tím, že Hodkovice ležely na zemské stezce z vnitrozemí přes Liberec a Frýdlant do Slezska, ve druhé polovině 19. století existencí železniční tratě Pardubice - Liberec.

Surovinu k výrobě zboží zajišťovaly prakticky od středověku sklářské hutě v Polubném, Josefově Dole, Rýnovicích, Mšeně, Kristiánově, v Huti i jinde.

Skláři potřebovali pro kamínky silnější nebo slabší tyče. V hutích bylo vyráběno i olovnaté sklo i kompozice. Velkou roli hrálo zabarvení skla, což bylo jednotlivými majiteli sklářských hutí přísně střeženo jako rodinné tajemství.

Kromě broušení skleněných kamenů se v obci i v naší oblasti rozvinulo jejich mačkání a v návaznosti na to i výroba nejrůznějších skleněných knoflíků, perel i kostek.

U mnoha domů stávaly prosté stavby „drikety“ / Drüchütte/, ve kterých hořel oheň zahřívající skleněné tyče.

Používáno bylo dřevěného uhlí, později uhlí, naftových nebo plynových hořáků. Zkušený sklář dokázal odhadnout správně natavenou sklovinu a pomocí mačkářských kleští vyrazit požadovaný tvar. Ten byl určován kovovými formami /Kappely/, jež vsazoval do čelistí sklářských kleští. Kovové formy vyráběli pro skláře kovorytci. I tento druh výroby dal práci mnoha lidem nejen v minulosti, ale i dnes.

Vyrobené zboží bylo zušlechťováno nejen broušením a leštěním, ale i kysličníky nejrůznějších kovů. Zvláštností bylo vypalování v pecích, kde zkušený sklář topil bukovým dřevem. Práce to byly náročná, neboť nesmělo dojít ke slití plošek. Výrobky pak byly postupně ochlazovány v jiné peci. Posledním rychnovským sklářem, který byl skutečným mistrem v tomto oboru, byl v našem městě pan G. Kaulfersch /viz. rychnovský kalendář z minulého roku/.

Výroba skleněného zboží je činnost přes převahu ruční práce velmi rozmanitá a důmyslná. Laik jen stěží dokáže pojmenovat jeho podoby. Po staletí se stala požehnáním i kletbou chudého podhorského kraje.

I do Rychnova se rozšířila i výroba tolik typická pro Jablonecko, totiž tzv. pasířství. Jeho označení snad není příliš vhodné a laika svádí k mylné představě o povolání. Ve středověku se jednalo o řemeslníky, kteří zdobili řemeny a různé pásy související s oblečením drahými kameny nebo cennými kovy. V současné době pasíři vsazují broušené skleněné kameny do výlisků z různých druhů především kovových materiálů a světlo světa po dalších úpravách spatřují nejrůznější brože, náramky, náušnice, náhrdelníky, čelenky a především prsteny od nejjednodušších dětských a pouťových, až po ty, které se dají jen těžko odlišit od pravých šperků.

Jak se tedy vyvíjela sklářská a bižuterní produkce v Rychnově? Jak jsem se již zmínil, nejstarší dochované záznamy o broušení turnovských polodrahokamů na území našeho města sahají do první poloviny 18. století, kdy rodiny Lindtnerů a Langů brousily v osadě Košova až do sedmdesátých let 19. století. Ač způsob broušení tajili, měli co říci těm, kdož se později věnovali broušení skleněných kamenů.

Léta kolem roku 185O se dají označit za počátek sklářské a bižuterní výroby v Rychnově. V driketách i v celé řadě domů byly vymezeny prostory k mačkání a opracování skleněných kamenů.

Tak například majitel nejmladšího rychnovského mlýna svoje zařízení na „nestálé vodě“ upravuje na brusírnu skla. Ta stávala v místě dnešního domu 257. Lze se dočíst o tom, že šedesátá léta 19. století jsou obdobím, kdy sklářská produkce poskytuje obyvatelstvu dostatečný výdělek, mizí bída a hlad.

V roce 1865 staví pulečenský občan Lucke první mačkárnu, o rok později přichází se stejným rozhodnutím rádelský sedlák Skolaudi.

V následujících dvou až třech letech přichází doba „zlatého deště“. Na odbyt jdou černé vrtané kuličky a polokuličky v průměru šest až deset milimetrů / Flusel/. Mačkaly se v ohromném množství, brousily, leštily nebo upravovaly v ohni.

Dílo bylo dobře placeno, a proto není divu, že přilákalo místní zemědělce, řemeslníky i některé malíře obrazů. Dobu kuliček střídají chatony a skleněné napodobeniny i významných světových drahokamů.

Když navštívil 1866 Jablonecko císař František Josef I. a ptal se, co by mohl pro oblast udělat, odpověděl mu prý tehdejší jablonecký hejtman takto: „Veličenstvo ! Náš okres je požehnán výdělkem. U nás si i školní děti vydělají pět zlatých týdně“.

Kronikář obce tvrdí, že si v oné době marnotratní podnikatelé a dobře placení sklářští dělníci zapalovali dýmky a cigára pěti až desetizlatkovými rakouskými bankovkami. To samé však kolovalo o zásadných zbohatlících v době I. Československé republiky.

Majetek podnikatelů rostl. I v Rychnově začaly vznikat moderní domy a nové provozy. To dokazuje skutečnost, že roku 1867 brusiči skleněných kamenů Ignác a Josef Pelzlovi staví v Rychnově svoji mačkárnu skla.

Nic však netrvá věčně. Sklářská konjunktura brzy skončila. Na jejím konci se podepsala prusko – rakouská válka v roce 1866 a střet mezi Prusy a Francouzi v roce 187O. Pokles sklářské produkce přináší bídu, hlad a nezaměstnanost. Zvláště silně zasáhla sklářství a bižuterii I. světová válka. Krize trvala přibližně do roku 1925.

Ale již v letech 1926 – 1929 přichází výrazné oživení sklářského podnikání. To však končí v období velké hospodářské krize třicátých let. Nejhůře bylo ve městě v roce 1932 – 1933, kdy zde bylo na čtyři sta nezaměstnaných, především právě ve sklářství.

Recese sklářství počíná roku 1936. V letech těsně před II. světovou válkou bylo zase práce poměrně dost. Nikdy však nebylo dosaženo produkce období let 1926 – 1929.

II. světová válka přinesla další pokles výroby. Byl dán tím, že byly přerušeny obchodní kontakty a mírová výroba musela ustoupit válečné, na kterou se přeorientovala i řada sklářských podniků. Mnoho rychnovských občanů bylo povoláno do armády, velké množství pracovních sil odčerpal místní závod Getewent, jehož produkce byla podřízena válečné výrobě.

Jistě nebude od věci zmínit se o celé řadě faktorů /zadavatelů práce/, kteří v Rychnově působili do roku 1945. Jednalo se například o Hartrampfa Adolfa z č. 132, Hartrampfa Ervína z č. 2O, Reinholda Preisslera z č. 49, Ernsta Ulbricha, Maxe Langa, Bruno Matze, Olgu Glasserovou, Ervina Appelta, Franze Krause, Karla Maschke, Romana Röesslera z Dobré Vody a dále třeba o Peukerta Arthura, Peukerta Huga a Franze Drabke.

Tito faktoři / Steinl Verleger / získávali objednávky na sklářské zboží od exportních jabloneckých firem. Každý faktor měl řadu domácích dělníků, kteří od něj dostávali sklovinu nebo polotovary a faktorovi předávali požadované zboží. To pak putovalo přímo na vývoz nebo k dalšímu zpracování pasířům či jiným, většinou domácím dělníkům /často převážně dělnicím/ k dalšímu zpracování.

Rychnovští faktoři byli zámožní, o čemž svědčí řada výstavných domů nejen v Nádražní ulici, která se stala osou města.

V Rychnově byly postaveny i dvě tahárny skla (zde byly vyráběny skleněné tyče pro mačkáře). Jejich majiteli byli

Hübner Rudolf a Maschke Karel.

Rudolf Neumann vlastnil ve městě mačkárnu. Jinak však mačkáři pracovali doma v driketách. Zpravidla vyráběli levnější kameny ze skleněných tyčí pomocí gazolinových lamp, za zdroj energie posloužilo uhlí, později i nafta. Mačkář rozpálil lampou nebo v peci skleněnou tyč, aby sklovina změkla. Měkkou surovinu mačkal ve speciálních kleštích, aby kamínek dostal požadovaný tvar. Formy do kleští většinou s dílem dodávali faktoři.

Dražší kameny se brousily na pískových brusech, / i brusech z jiných materiálů/, což bylo svěřováno zkušeným brusičům, a leštily na brusech z topolového nebo vrbového dřeva. Tyto práce vykonávaly hlavně ženy.

Levné kameny se většinou nebrousily, ale vypalovaly v pecích, aby získaly větší lesk. V obyčejných píckách se zpravidla topilo bukovým dřevem. Práce to byla náročná, neboť nesmělo dojít ke slití plošek kamenů. Náročné bylo i postupné ochlazování díla, aby kameny nepraskaly.

Domácí dělnice zasazovaly „fastovaly“ kameny do většinou kovových výlisků, tzv. kappel, nebo navlékaly náhrdelníky, vyráběly růžence. Z jejich rukou vycházela celá řada roztodivných věcí.

Ani léta po roce 1945 rychnovskému sklářství příliš nesvědčila. Ale i po ní se našla výhodná odbytiště, kam po dlouhou řadu let plynuly z podniků Bižuterie Jablonec a Precioza doslova tuny výrobků. Jablonec nad Nisou a Železný Brod byly po další desítky let Mekkou sklářské a bižuterní produkce. Je skutečností, že sklo ani bižuterie rozhodně nestály v centru pozornosti nově se utvářející ekonomiky. Své sehrál i odsun německých odborníků i prostých sklářských dělníků.

V Rychnově, bývalé sklářské a bižuterní tvrzi, však na poměrně dlouhou dobu zůstaly po roce 1945 dvě menší provozovny. Byla to dílna bižuterie na Dobré Vodě v čp. 469, která zaměstnávala kolem devadesáti převážně žen. Řada z nich však pracovala doma. Dílna spadala pod závod Bižuterie O5 Jablonec nad Nisou. Jejím majitelem býval až do konce II. světové války Roman Rössler. Zaměřoval se na bižuterní výrobu a za II. světové války zde byly mačkány knoflíky.

Po roce 1945 se stal správcem dílny A. Šubrt, kterého v roce 1948 vystřídal V. Novák. Pak byla dílna zrušena a v budově v letech 1952 – 1955 zřízena okresní politická škola.

Rok poté zde jablonecká Precioza zřídila similizovnu, podnik Bižuterie pak galvanizovnu. Od roku 1961 je však v dílně vyráběna bižuterie. Kmenoví i domácí pracovníci se zde věnovali převážně pasířství. Do eloxovaného materiálu upevňovali nejen levné mačkané kamínky, ale pracovali i s dražšími broušenými a leštěnými kameny.

Vedení dílny se postupem času měnilo. Paní Annu Veberovou z Rychnova vystřídali Z. Krámská a J. Kinčl z Jablonce nad Nisou, poslední vedoucí dílny až do jejího zrušení v roce 1987 byla paní Marta Střebovská z našeho města. Po pozdějších úpravách objekt sloužil jako ubytovna cizokrajných dělníků.

Menší provozovna se nacházela v domě 243. Tu po válce vedl pan František Novotný, bývalý zaměstnanec fy. Hartrampf A. Měla kolem šesti pracovnic, které se věnovaly brusičství.

Převážná část lidí, která pracovala v tradičním odvětví, tvořila doma. Velmi dobrými mačkáři ve své době byli Kittel Bedřich, Jäger Rudolf, Hartig Karel, Materna Václav, Fischer František, Mencl Josef a František Jindříšek. Brusičské práce vykonávali Masche Antonín, Stanislav Kovář, Gertrude Hoffrichterová, Božena Kouřilová a paní

Marie Maryšková a její manžel Josef Maryško. Jako leštičky vynikly Marta Bártová, Věra Novotná a řada dalších žen. Nelze opomenout pasíře pány Vávru a Kolovratníka, z žen pak pí. Karáskovou, Kasanovou a celou řadu dalších.

Mnoho lidí z Rychnova, kteří se zabývali v té době sklářstvím a bižuterií, však pracovalo ve větších podnicích v Jablonci, Turnově a v některých dalších místech v okolí. Mužský dorost se nevěnoval sklářině téměř vůbec, ale řada z nich se vyučila obráběči kovů a věnovala se výrobě raznic, které sloužily při mačkání skloviny na požadovaný výlisek. Domácí výroba byla především doménou místních žen a dívek.

Před lety, kdy jsem nastoupil jako učitel do rychnovské školy, jsem však mohl obdivovat práci řady posledních sklářských mistrů. Jedním z nich byl brusič pan Stanislav Kovář, který se své profesi věnoval již od 15 let. Brousil korále do růženců, golierů a náušnic.

Jeho rukama procházely korálky od průměru 3 až do 36 mm. K broušení mu sloužil válcový pískovcový brus, který byl poháněn elektromotorem. Brus musel být neustále smáčen vodou, která byla umístěna v nádržce. Součástí brusu byl i tzv. poloautomat, stroj zapínal brusič nohou.

Nejprve bylo třeba navléci korálky na jehly a zasadit je do poloautomatu tak, aby byly pevně upnuty, ale aby se s nimi dalo otáčet. Sklář potom řídil otáčení korálků poloautomatem a postupně vybrušoval jednotlivé plošky, jejichž počet se pohyboval dle velikosti opracovávaného výrobku mezi 15 – 1OO.

Za den, který se obyčejně protáhl i do pozdních večerních hodin, mohl vybrousit od čtyř do více než devíti tisíc skleněných perliček.

Ke skutečně excelentním brusičkám patřila až do svého vysokého věku paní Marie Maryšková. Sklo ji provázelo celý život. Své první skleněné kamínky vybrousila ve svých dvanácti letech a práci se věnovala po více než osmdesát roků svého plodného života. Ne proto, že by musela, ale že bez skla prostě nemohla žít.

U jejího pečlivě udržovaného brusu se hromadily „kolíčky“ s nalepenými výlisky, které tmelila speciální pastou ze šelaku, živce, pryskyřice a kalafuny. Po zaschnutí tmelu upínala kolíčky do strojku na broušení facet.Tento jednoduchý poloautomat měl zajímavé jméno „drozenka“. Prý jej kdysi zkonstruoval bratr světoznámého stavitele houslí z Turnova Drozena. Bez něj se však nikdo ze zkušených brusičů neobešel.

Na karborundovém brusu pak vznikaly první plošky kamínku na vrchní straně. Pískovcový kotouč jim dával přesné hrany a jemné tvary. V závěru pak byly výrobky přeleštěny tzv. „triplem“ / SiO2/ na cínovém kotouči.

Po odtmelení bylo nutno opracovat i spodní stranu skleněného kamínku. Následovalo očištění a vyprání v lihovém roztoku. Tím ale celý proces nekončil. Na řadu přišel ještě topolový brus, omytí v mýdlové vodě a další přeleštění flanelovým hadrem.

Rovněž její manžel Josef Maryško, jeden ze zákládajících členů rychnovské kopané, patřil k vynikajícím brusičům. Nevím, zda si někdo další z Rychnova osvojil broušení syntetických drahokamů a polodrahokamů, které spatřovaly světlo světa v Turnově. Jisté však je, že pod jeho rukama vznikaly skvosty jako oko oku podobné nejslavnějším světovým originálům.

Vedle brusičů působili až do počátku devadesátých let minulého století v našem městě i dva mačkáři skla „ u pece“.

Byl to pan Oldřich Vanča z č. 2O4, který pracoval pro jabloneckou Preciozu. Mačkal v kamenném přístěnku domu č. 38. K nahřátí „tyčoviny“ různých barev používal energie dodávané uhlím nebo topnými oleji. Později si upravil dílnu v prostoru garáže u rodinného domku. Sklo ohřívaly hořáky na topnou naftu. Původní manuální mačkání výlisků mu již nahrazovalo Kopalovo automatické mačkadlo, mezi skláři označované jako „kombajn“.

Součástí dílny byly i tzv. „kbelíky“, kde se výlisky postupně ochlazovaly, aby ve skle nedocházelo k nežádoucímu pnutí, nebo štípání ověšků budoucích lustrů a rozhodně ne k jejich popraskání. „Rumpl“ sloužil k odštěpování výlisků. Vhodným převodováním jeho otáček sklář dosahoval kvality jím připravovaných výrobků.

Druhým lisařem býval zhruba do roku 1994 pan Milan Hons z Květinové ulice. I on měl dílnu v přízemní místnosti domku vybavenu podobně jako pan Vanča.

Poněkud jinak se mačkání skla věnoval pan Josef Pala. Jeho doménou bylo foukané sklo, dlouhou dobu pracoval pro podnik Kavalier Držkov. Ale mačkal i sklo tzv. „u kahanu“. To proto, že sklovinu zahříval nad plynovými kahánky. Je samozřejmé, že tyčovina musela být podstatně slabší těch, které používali dříve jmenovaní skláři.

Mačkal ručně pomocí sklářských kleští, do jejichž čelistí byly vkládány tzv. „kaplíky“, jež dávaly výlisku požadovaný tvar. Jednu stranu kleští měl upnutu ve speciálním svěráku.

Vedle mačkání ověšků a „ sklíček“ do broží se zaměřoval na chatony. Dokázal mistrovsky vytvarovat z nahřáté skloviny i postavičky lidí a zvířat, což bývalo prioritou sklářů na Železnobrodsku.

Jeho specialitou byly skleněné duhové kuličky, jež vytvářel pomocí lžičky a kovové špachtličky. Do kuliček zatavoval sklovinu různých barev. Duhové kuličky spadaly do nádobek určených k jejich postupnému chladnutí. Po takových skvostech zatoužili nejen dospělí, ale i děti při oblíbené cvrnkané do důlků.

Nebyla mu cizí ani výroba vinutých perel, která proslavila skláře v oblasti Kokonína.

Při své práci musel uplatňovat cit pro sklo i tvar, rozhodně mu nechyběly umělecké sklony a velká dávka kumštu.

Všichni, kdož pracovali ve sklářství, se svorně vyjadřovali, že desetihodinová pracovní doba den co den včetně sobot a nedělí nebyla nějak výjimečná stejně jako zpracování několika desítek či stovek kusů či tuctů jednoho výrobku.

Je jistě škoda, že se změněnými ekonomickými podmínkami a omezením nebo zastavením produkce velkých jabloneckých podniků zanikl v našem městě v posledním desetiletí 2O. století tradiční průmysl, který po desetiletí i staletí živil převážnou část obyvatelstva. Dnes se již jen několik málo občanů věnuje především výrobě forem na mačkání skla. Ale i ty lze snadno spočítat. Stačí k tomu i méně než pět prstů jedné ruky.

Povídáním o sklářství a bižuterii jsem chtěl připomenout jejich tradici v našem městě. Nebylo mým úmyslem, ač jsem se tomu nemohl zcela vyhnout, popisovat detailně jednotlivé činnosti, než světlo světa spatřily výrobky, jež proslavily Jablonecko.

 

 

Husova 490
46802 Rychnov u Jablonce nad Nisou

IČO 00262552
Bankovní spojení 963232349/0800

Telefon: +420 488 880 921
Datová schránka: fjxbbm5

Úřední hodiny

Po	8:00 – 11:00	12:00 – 17:00
Út	8:00 – 11:00	12:00 – 14:00
St	8:00 – 11:00	12:00 – 17:00
Čt	8:00 – 11:00	12:00 – 14:00

Stavební úřad

Po	8:00 – 11:00	12:00 – 17:00
St	8:00 – 11:00	12:00 – 17:00

Rychle na úřadu

• Úřední deska
• Veřejné zakázky
• Nabízíme ...
• Městská policie
• Muzeum

Odkazy

• Webkamera a počasí
• Základní a mateřská škola
• Městská knihovna
• Hasiči Rychnov
• Spartak
• TS Magdaléna
• RC Klubíčko
• BEZMEZER
• Svatováclavský půlmaraton
• Městská kronika
• Nabídky práce v okolí

Partnerské město

• Gmina Gromadka