Ke kořenům

V roce 2011 jsme v Timaru na Jižním ostrově Nového Zélandu mluvili s průvodcem v expozici maorského skalního umění. Hrdě nám vyprávěl o své rodové linii sahající až ke třem z asi dvanácti kanoí waka, na kterých připluli předci Maorů z bájného Hawaiki. Tímto rozhovorem ve mně dozrál proces, kterým jsem již nějaký čas procházel. Tak vznikl úvodní snímek lavičky ve tvaru kanoe a haiku.

Kromě dvou prvních let žiju v Liberci a přeci jak stárnu, narůstá ve mně pocit, že nevím, kde mám kořeny. Nejméně po pět generací po meči žijeme jinde, než jsme se narodili.  A co bylo před mým dědou kromě dat narození a úmrtí nevím.

Do Lužice na Križerjo jezdíme již řadu let. Po návratu z Nového Zélandu jsme se vydali na dlouho plánovanou cestu na vlčnovskou Jízdu králů. Obecně se uvádí, že Jízda králů je odezva útěku Matyáše Korvína po prohraném tažení do Čech. Král prý prchal v ženském šatě a růži v ústech neměl co ozdobu, ale aby se neprozradil mužným hlasem. Tuto verzi uvádí mimo jiné i Kundera v románu Žert. O Velikonoční jízdě v Lužici (Križerjo) se hovoří jako o protestu katolických Lužických Srbů proti násilné protestantizaci ze strany saské vrchnosti. Protože se podobné jízdy jezdily na více místech Čech, Moravy, Slezska i Německa, mají dnes etnografové za to, že jde o ozvěny starších, předkřesťanských slavností iniciačních (Jízda králů) a obřadů zajišťujících plodnost (Križerjo).

Ohlédnete-li se prostřednictvím mých fotografií zpět k našim kořenům, budu potěšen.

Ivan Brabec

Diskuze