Koncentrační tábor Gross Rosen, pobočka Rychnov u Jablonce nad Nisou

V březnu letošního roku jsme si mohli připomenout již plných sedmdesát let od okamžiku, kdy do Rychnova dorazilo několik vagonů s vězni z koncentračního tábora Gross Rosen ze Slezska, kteří měli pracovat v místní továrně Gettewent. Stalo se tak dle dokumentů 14. 3., polští vězni, kteří tvořili tuto skupinu, však vzpomínají, že to bylo o prvním jarním dnu. Do nepřipravených prostor tábora bylo za řevů esesáckých dozorců nahnáno 199 zubožených mužů. Jeden z nich cestou zřejmě umrzl a spolu s vagony se vrátil zpět do matečního tábora. Vězně v letních koncentráčnických mundurech v Rychnově přivítalo zimní počasí, mrzlo a ležela vysoká vrstva sněhu. Již první cesta dlouhá několik stovek metrů všechny přesvědčila, že jejich pobyt v táboře bude snůškou krutosti ze strany dozorců a strážných, že i v Rychnově bude naplňován pokyn esesáků, který je vedl k tomu, aby se vězni upracovali k smrti. První noci strávené v nedokončeném baráku za silných mrazů byly více než kruté, dny pak vyplnila tvrdá práce na výstavbě koncentračního tábora. Velitel Braun nechal vyčistit celou prostoru tábora od sněhu. Vzniklo táborové oplocení s vysokým drátěným plotem ukončeným několika pásy ostnatého drátu, v prostoře vznikl i ohradník pod vysokým napětím a kamenné zátarasy. V rozích tábora vztyčili vězni vysoké strážní věže. Postupně vznikaly táborové baráky vězňů, naprosto stranou zůstala sociální a hygienická zařízení. Mimo areál vyrostly ubikace pro strážné a některé skladovací prostory. Nacistická mašinérie potřebovala od vězňů výrobky do zbraní k pozemnímu a i námořnímu vedení bojů na všech frontách světa. Vedení Getewentu (Gesellschaft für technisch – wirtschaftliche Entwicklung mbH.) a tábora proto soustředily svoji hlavní pozornost k výstavbě patrového fabrického baráku přímo v centru tábora. Ten jediný vedle dvou domů a domku velitele tábora na Pelíkovicích byl vystavěn z cihel. Prvotní počet dvou set heftingů rychle narůstal a záhy se v táboře tísnilo v průměru na 350 ubožáků, v květnových dnech i přes pět set. Táborem mělo projít dle výpovědi především polských vězňů (Ing. J.Kosiňski –autor polské knížky o KT Reichenau) na čtrnáct set až čtrnáct set padesát koncentráčníků.

Přibližně sto vězňů – odborníků nahnaných do rychnovského lágru z celé řady koncentračních táborů nacistické říše – pracovalo v továrním baráku v jedenácti až dvanáctihodinových směnách. Výhodou pro ně bylo to, že nebyli vystavěni nepřízni počasí jako ostatní, kteří pracovali pod širým nebem v tzv. Baukollone. Nejhůře jistě bylo těm, kdož hloubili spojovací tunel mezi továrnou a koncentračním táborem. Ti totiž byli přinuceni k těžké práci v podzemí a po celou pracovní směnu stáli v neustále vyvěrající vodě, která jim leckdy sahala až k pasu. Vytěžená zemina byla vynášena na povrch a odvážena neznámo kam. Ti, kdož byli v pracovních kolonách, dřeli při výstavbě druhé železniční koleje zřejmě někde na Rochlicku a Liberecku, opravovali železniční svršek, udržovali silnice. Na práce odjížděli v časných ranních hodinách na otevřených železničních vozech. Jejich pracovní vytížení nezřídka trvalo až do 22. večerní hodiny. Celodenní vysilující práce v nepříjemných povětrnostních podmínkách, jakákoliv absence možnosti usušit promoklé koncentráčnické oděvy, naprosto nedostatečná a náhražková strava rozhodně vedle nulové zdravotní péče podlamovaly zdraví fyzicky vysílených lidí a rozhodně měly zřejmě za následek značnou úmrtnost. Záměrně píši značnou, protože doklady o úmrtí vězněných byly koncem války zničeny. Mrtví  byli v první fázi existence tábora odváženi do matečního tábora Gross Rosen a jejich těla končila v táborovém krematoriu. V době od března do dubna 1945 byly oběti místního koncentráku spalovány v pozdních večerních hodinách v libereckém městském krematoriu až do chvíle, než se liberečtí Němci proti upalování vehementně postavili s konstatováním, že „ ... je tím znehodnocována památka mrtvých Němců.“ Dle informací vězňů byli proto mrtví z KT Reichenau pochováváni na blíže neurčených místech v okolí tábora a v Planském lese. Oběti pochované pod zdí místního hřbitova a jejich ostatky byly v roce 1945 exhumovány a pietně pohřbeny na hřbitově. Na základě minima doložených materiálů lze operovat, že v Rychnově zemřelo na sto vězněných. Přeživší vězni ve svých vzpomínkách uváděli, že však v táboře umíralo denně i několik lidí. Podle délky existence tábora je možno souhlasit s údajem Ing. J. Kosiňského, který uvádí dokonce číslo 610 mrtvých včetně těch, kdož táborem prošli a byli posláni do jiných táborů, ale domů se již nikdy nevrátili. Při počtu cirka čtrnácti set dvaceti rychnovských koncentráčníků, kteří táborem prošli, je číslo mrtvých rychnovských vězňů více než hrůzné. Smrt lidí měli na svědomí esesáčtí dozorci v počtu 25 až 36 lidí ne vždy pouze německé národnosti, ale i kápové, kteří v počtu deseti nemilosrdně týrali spoluvězně. Nejsurověji si počínal velitel tábora F. Braun, jeho zástupci Hoffmann a W. Märkesdorf, stejně jako starší tábora L. Stellmach a H. Czech a další v čele s táborovým písařem H. Haichem. Ti všichni se podíleli na bití vězňů obušky nebo bejčáky, jejich polévání studenou vodou za mrazů, ukládáním fyzicky náročných cvičení a především neúměrně náročné práci zubožených vězňů. Spoluvinu na nesnesitelných podmínkách vězňů v táboře měli i ředitel fabriky A. Zenkler a především jeho technický náměstek H. Carsterns, který byl neúnavným náhončím odborníků pro Getewent i v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Své sehrála i naprosto nedostatečná strava, která spočívala v dávkách 250 gramů chleba s řídkým náhražkovým kafem ke snídani, řepné polévce nebo trochu brambor při obědě, večeře byla stejná jako snídaně. Jen občas dostávali vězni kousek margarinu nebo marmelády nebo kolečko něčeho, co bylo označováno jako salám. Zajímavostí v KT Rychnov bylo, že chlebový příděl byl dáván až na stolech jednomu každému vězni. Krádež chleba byla spoluvězni trestána i smrtí zloděje. 

Getewent ze zabýval výrobou a snad i výzkumem nových strojů a zbraní ve zcela jiných podmínkách, než tomu bylo v jiných koncentračních táborech. Ve fabrice byla vyráběna různá elektrotechnická zařízení, ať již se týkala přijímacích a vysílacích zařízení do bojové nacistické techniky, ale i radiolokace a zařízení k sonarům. Stranou nezůstala ani produkce roznětek do leteckých pum a granátů, ojedinělou byla i malosériová výroba specializovaných strojů a využití moderních technologií práce s různými kovy a hmotami. Filia KT Reichenau byla jednou z posledních vedlejších táborů slezského Gross Rosen.Tuhá kázeň zde panovala ještě v březnu a dubnu roku 1945. Není divu, že si komandatura Gross Rosen vybrala rychnovský tábor za místo, kam se uchýlila před postupující vítěznou Rudou armádou. Je známa  skutečnost, že sem byla přemístěna i kartotéka matečního tábora. Dokumenty byly páleny pod dozorem esesáckých strážců v kotelně Getewentu. Jedna z posledních stránek koncentračního tábora byla napsána ze 7. na 8. květen. Velitel Braun nařídil v ranních hodinách evakuaci tábora. Kolona vězňů však byla zřejmě poblíž Kokonína zastavena německým tankem, jehož velitel se rozhodl koncentráčníky postřílet. Teprve po zásahu jednoho z doprovázejících dozorců se trestanci mohli vrátit zpět do tábora. Dozorci v čele v Braunem utekli s německými jednotkami. Vězni v táboře vytvořili vlastní organizaci a po příchodu jednotky českých ozbrojených vlastenců z nedalekého Frýdštejna získali kýženou svobodu.

Teprve v nedávné době zásluhou pracovníků Severočeského muzea Liberec pánů I. Rouse a L. Laciny se ukázalo, že nacisté měli s rychnovským Getewentem dalekosáhlé cíle. O tom svědčí plány na gigantickou výstavbu podzemních továrních prostor včetně pracovních hal a skladišť, které měly doslova prošpikovat celý přilehlý vršek nad továrnou. Panu Rousovi a jeho přátelům se podařilo alespoň částečně proniknout do dnes již téměř zavalených, ale existujících podzemních prostor. Z  iniciativy obou pánů vznikla v prostorách muzea v Liberci i expozice, kde dochované fotografie o rychnovském koncentráku výrazně doplnily pohled na podobná zařízení v severních Čechách. Kniha pana Rouse Tábory a válečná výroba se dá číst jako dobře napsaná detektivka, v řadě případů s otevřeným koncem. Je potěšující, že i spisovatel, scénárista a historik pan Mottl věnoval osudům rychnovského koncentráku jednu ze svých reportáží, která byla vysílána Českou televizí, stejně jako skutečnost, že zasedací síň našeho města opět 13. března navštívil a občany města se svými poznatky o koncentráku seznámil pan I. Rous.

Jak známo, ve městě se nachází několik památníků, které připomínají tragiku pobočného koncentráku Gros Rosen v Rychnově. Některé alespoň jednou do roka u příležitosti Dne vítězství zdobí květiny. Na jiné zapomínají i organice, které by zrůdnost fašismu a nacionalismu měly připomínat stále. Je dobře, že se v rozpočtu našeho města nalezly finance k tomu, aby byly v loňském roce obnoveny nápisy na pyloncích v prostoru bývalého tábora v jazycích vězňů koncentráku. Nacházejí se i peníze na práce v podzemí bývalého tábora smrti. Je to jen malé poděkování těm, „kdož padli bez své viny na bojištích a kdekoli, daleko od své domoviny, které dnes již nic nebolí.....“   

J. Kurfiřt - kronikář - 21. března 2014 

Diskuze