V kraji pod Ještědem, při silnici k Liberci, stála kdysi malá kovárna. Po smrti starého kováře zůstala na několik let opuštěna, až jednou se v ní znovu rozhořel oheň - v den, kdy se do Podještědí přistěhoval mladý kovář, Matouš Budil. Osud tomu chtěl, že ve stejnou dobu se v lese nedaleko kovárny usadilo sedm rarachů - zlých skřítků, kteří škodili lidem a tropili si z nich žerty - hasili hospodyním oheň, když připravovaly oběd, rozhazovali seno, propichovali pytle s moukou. Žádná z takovýchto drobných špatností jim nebyla cizí.
Jednoho dne se raraši rozhodli, že kováře Matouše vystrnadí z jeho kovárny. Matouš Budil byl milý, dobrý a poctivý člověk, kterého si všichni kolem rychle oblíbili. Ne však zlí raraši, kterým bylo vše milé a dobré trnem v oku. A tak se každou chvíli stala v kovárně nějaká nepříjemnost. A nejen v kovárně. Za nějaký čas se stala přítomnost rarachů celému kraji nesnesitelnou.
Jednoho dne svolal kovář všechny sousedy a řekl jim: "Prošel jsem kus světa a vždy jsem měl zájem o všechno tajemné. Mnohému jsem se o těchto zlých silách ve světě dozvěděl a vím, jak na rarachy vyzrajeme. O půlnoci se sejdeme v mé kovárně a každý si přineste čerstvě ulomený vrbový proutek. Raraši začnou dělat nepořádek v kovárně. Nikdo z nás je neuvidí, protože raraši nosí na hlavách kouzelné kloboučky, ve kterých je jejich síla a neviditelnost. Ale uslyšíme je. A hned začneme mávat kolem sebe proutky. Jakmile některému srazíme klobouček, bude bezmocný a chytíme ho." A skutečně. Podařilo se jim chytit jednoho raracha. Skřítek plakal a prosil, ať mu vrátí klobouček a svobodu a že se všichni raraši za to z kraje odstěhují.
Raraši si na stěhování zaplatili sedláka s povozem. Ale aby se jim odchod z kraje vyplatil, ukradli kde co mohli a vše naložili na vůz. Koně nemohli náklad utáhnout, sedlák se otočil, ale na voze nic neviděl. Ale tu přiskočil chytrý kovář a podíval se na vůz skrz stočenou sedlákovu oprať. A tu všechno uviděl - sedm malých mužíčků a plný vůz nakradených věcí. Jakmile raraši zjistili, že jsou vidět a tudíž v nebezpečí, utíkali, co jim nohy stačily a od těch dob o nich v Podještědí už nikdo neslyšel.

Diskuze

Vstoupit do diskuze