Podzemní testovací bunkr v Rychnově u Jablonce nad Nisou

Rychnov u Jablonce nad Nisou leží v pásu označovaném někdy nepřesně jako „Sudety“, tedy v českém pohraničí, kterého se přímo nedotkly boje druhé světové války. Přesto lze zařadit Rychnov mezi důležitá místa spjatá s válečným úsilím nacistického Německa. U podniku GETEWENT (dnes Liberecké kotlárny Hötler) vznikl pracovní a koncentrační tábor a vznikalo velké podzemní dílo - testovací bunkr radarů Würzburg-Riese.

Getewent byla berlínská firma. Zprvu samostatný podnik byl od srpna 1944 podřízen organizaci SS Wirtschaft und Vervaltung, ale nebyl v jejím přímém vlastnictví. V Rychnově si podnik Getewent vytvořil už v roce 1939 pobočku v bývalé továrně na výrobu galalitu a umělé rohoviny. Podnik zaměřoval svoji výrobu na různé elektrotechnické součásti i celky, především z oboru radarové, sonarové a radiotechniky. Objevila se tu však i jinak zaměřená výroba, například produkce roznětek k leteckým pumám. Krom toho se tu montovaly jednoúčelové stroje - automaty - produkované v minimálních sériích. Jedním z důležitých válečných poslání Getewentu byl navíc výzkum a vývoj.

Koncentrační tábor AL Reichenau vznikl už v první čtvrtině roku 1944 jako pobočné zařízení mateřského KT Gross-Rosen. Svým významem předčil všechna podobná zařízení na dnešním území České republiky, protože v únoru 1945 byla právě do Rychnova přestěhována komandatura později zcela zrušeného mateřského Gross-Rosenu.

Výzkumné zaměření Getewentu dokládá stavba táborového baráku pro fyzikální institut i řada dalších, často dosti neobvyklých staveb. 28. červnem 1944 je datována žádost o povolení stavby vysílací věže ke zkušebnímu baráku „Rehbock“ („srnec“). V žádosti se uvádí, že jde o 30 metrů vysokou dřevěnou věž. Věž stála na vrcholu malého kopce u továrny. Název zkušebního baráku koresponduje s označením produktu, který se v Rychnově vyráběl: Rehbock FuZG (tj. Funkzielgerät). Šlo o zařízení ke kalibraci radiolokátorů typu Würzburg Riese, případně podobných zařízení typu Mainz či Manheim. V podstatě se jednalo o jednoduché zařízení sestávající z antény, ladicího aparátu a vysouvacího, 14 metrů vysokého stožáru. Další stavbou byl zkušební kruhový bazén nazvaný Schwan, tedy Labuť pro projekt Nordpol. Projekt bazénu je datován 1. říjnem 1943 a stavba začala na jaře roku 1944. Skládala se z kruhové nádrže o průměru 7 metrů se střední hlubší částí a malého kruhového kotle. Byly zde simulovány podmínky různých oceánů a moří včetně salinity a teploty. I když se nedochoval přesný popis testované aparatury, z názvu i z důrazu na teplotu vody můžeme vyvodit, že se zde zkoušelo elektromagnetické zařízení FuG 302 až Fug 308 (Schwan-See) na označování cílů. Málo známou kapitolou Getewentu je výroba jednoúčelových strojů. I v této oblasti spolupracoval podnik se závodem FAB Zeiss v Rýnovicích. Po válce byly nalezeny stroje a vybavení firmy Getewent i v podzemní továrně Richard v Litoměřicích.

Podzemní dílo
Původní obří protiletecký kryt pro zaměstnance Getewentu byl sice nakreslen již v roce 1940, ale samotné realizace se dočkal až se vznikem koncentračního tábora AL Reichenau. Už návrh z roku 1940 počítal s neobvykle velkým krytem, jehož plocha byla srovnatelná s celým továrním areálem. Při zamýšlené rozloze už lze mluvit o „podzemním městě“. Žádost o povolení byla jabloneckému landrátu adresována 27. září 1944. Doslova se zde píše o „protileteckém krytu pro zaměstnance továrny ve spojení s podzemní zkušebnou výrobků“. Ačkoli tedy nešlo o klasickou podzemní továrnu, část prostor měla být využita právě pro výrobu a zkoušení zařízení. Záležitosti „zkušebního bunkru“ vyřizoval zvláštní výbor. Ten měl na starosti „pozemní“ radiokomunikace včetně radiolokátorů a vedl ho vrchní inženýr Clausing. Projekt podzemní zkušebny byl oznámen 24. června 1944 zbrojní inspekci IVb a 21. září byl schválen RGK ve Vídni. Kryt byl rozdělen na dvě části. Jedna spadala pod stavební oddíl Ia a zahrnovala vchody A a B z továrny a D od nádraží. Výkresy zachycující protiletecký kryt z 15. září 1944 naznačují, že části tunelů vedených z továrny byly již v této době hotové. Jejich prodloužení do středu kopce a proražení vchodu D obnášelo ražbu půl kilometru chodeb. Jedna z chodeb vedla přímo pod vrchol kopce a mohla být spojena s věží na povrchu.
Změna původně „civilního“ krytu na podzemní zkušebnu byla odsouhlasena asi na počátku léta 1944. Ještě v dubnu 1944 se počítalo s dlouhou štolou z továrního podzemního vchodu B s jedinou odbočkou. Tato zjednodušená varianta navržená firmou Gustav Sachers a synové pak byla opuštěna a začalo se uvažovat o přemístění zkušebny a zázemí radiolokátorů do podzemí. Rozdíly mezi variantami je možné vyčíst i z odhadovaných finančních nákladů. Jednoduchá varianta měla stát 48.250 RM, novější větší verze se zkušebním bunkrem 163.000 RM. Pro porovnání: výstavba koncentračního tábora stála 13.200 RM. Podzemní dílo se tedy stalo největší a nejnáročnější stavbou Getewentu provedenou na území České republiky. Stavba začala pravděpodobně ražbou tunelů A a B a vchodu od železniční stanice. Předpokládalo se, že výkopové práce zastihnou záhy pevnou skálu (po 14 metrech v případě vchodů z továrny a téměř okamžitě pod skrývkou). Tento předpoklad se však pravděpodobně nenaplnil. Od září, po změně koncepce, se pokračovalo v ražbě podzemních děl ve větším měřítku. Práce již vykonávali vězni AL Reichenau v nelidských podmínkách.
Přesná rozloha podzemních prostor není známá. Vchod B je znám i dnešním zaměstnancům továrny. Po válce se využíval jako kolektor pro vedení vody a vysokonapěťového kabelu, ale nakonec došlo k jeho zavalení. Při instalaci inženýrských sítí byl z povrchu jednoduše probořen strop a později se celý tunel zasypal. O vchodu A se nezachovaly žádné zprávy, ale v roce 2010 se jej podařilo objevit. Jeho poválečná likvidace spočívala v zastropení, přičemž se nad objektem postavila umývárna a šatna. Vchod je zčásti zavalen, zčásti zatopen a od pokračování jej navíc odřízla masivní zeď. Vchod D je zcela překryt zavážkou.

Vzpomínka Henryka Króla:
„Z koncentračního tábora Gross-Rosen jsem byl v květnu 1944 odtransportován do pobočného tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou jako politický vězeň č. 30641. Byl jsem začleněn do party vězňů „Baukolonne“ pracujících na stavebních pracích. Začátkem června jsem započali stavbu tunelu, který měl spojit fabriku nacházející se v prostranství tábora s hlavní fabrikou, která stála mimo tábor. Tunel byl prorážen v hloubce asi šest metrů. Jedna parta započala práci z tábora a druhá, ve které jsem byl i já, z druhé strany od budovy mimo tábor. Začali jsme stavbu výkopem šachty o rozměru 10 x 8 metrů, a odtud se pak začal prorážet tunel směrem k táboru. Byla to těžká práce, nejhorší v celém táboře. Pracovali jsme ve vodě, v zimě, s primitivním nářadím. Byli jsme zesláblí hladem a neustálým popoháněním kápy a esesmany v dusivém prostředí tunelu. Vyvážka kamení na povrch byla nejtěžší dřina. Kamení bylo třeba vynášet do výšky šesti metrů a tam naložit do auta. Byly to pravé galeje prací vysílených a hladových vězňů.

Dnešní stav a možnosti využití
V současnosti není stav podzemí znám. Propad byl prý zaznamenán jen u vchodu „A“ a to snad v 80. letech, právě na linii, kde se v 50 letech pokládal vysokonapěťový kabel. Celé dílo bude pravděpodobně zatopeno po úroveň počvy vchodu „B“, kterým protéká voda. Dokumentaci je možné provést otevřeným výkopem nad vchodem „B“, nebo nad vchodem „D“ (od nádraží) a následným potápěčským průzkumem. Další postup je kompletní vyčerpání objektu a archeologický průzkum. Po exploraci a dokumentaci se nabízí několik možností jak naložit s podzemním dílem, od konzervace až po turistické využití, podobně jako je tomu na mnoha místech ve světě u objektů určených k válečné výrobě.

K tomuto tématu se uskuteční pro všechny zájemce v zasedacím sále na MěÚ Beseda o rychnovských katakombách a to ve čtvrtek 4. 4. v 18.00 v zasedacím sále MěÚ. Besedu povede Ivan Rous, pracovník Severočeského muzea v Liberci, autor knihy Tábory a válečná výroba.

Diskuze