Psal se rok 1913

Rok 1913 hned od svého počátku v celé Evropě i v našem městě probíhal v určitém napětí, které stále více spělo k válečnému konfliktu mezi světovými velmocemi sdruženými ve Trojspolek a Trojdohodu. Tomu v řadě případů odpovídalo i dění v zastupitelstvu a radě. Ale rychnovští radní hned na začátku roku řešili stížnost patronátního sychrovského úřadu ohledně uhrazení poplatků z prodejních stánků. Jejich pře měla soudní dohru až u jabloneckého soudu. 
Ne všem zastupitelům bylo příjemné pozvání na kolaudaci dětského domova v místním klášteře. Většinou jej totiž považovali za zbytečný, neboť ve městě existovala a vykazovala dobrou činnost mateřská školka umístěná v budově školy na Ještědské ulici.
Rychnov ztratil svého vachtmajstra, který pravidelně procházel jeho ulicemi a dbal na dodržování veřejného pořádku. Ten totiž dosáhl důchodového věku a z města se odstěhoval do Jablonce.
V únoru, jak je zvykem i po stu letech, se zastupitelé zamýšleli nad rozpočtem města a jeho plněním za uplynulý kalendářní rok. V příjmové částce se objevila hodnota necelých jedenapadesáti tisíc, v části výdajové pak něco málo přes sedmačtyřicet tisíc. Radní se dmuli pýchou, že přebytek hospodaření byl vyšší tří tisíc šesti set korun. Pro porovnání uvádím, že v rozpočtu na rok 2012 nacházíme částky přibližně asi stonásobně vyšší. Určitou raritou doby bylo mimo běžných daní vymáhání poplatků nápojových a například i masných, zajímavou daní bylo „roštné“, majitelé psů pochopitelně již tenkrát platili ze svých hafanů. Hospodští přispěli do obecní kasy necelými dvanácti tisíci, řezníci zaplatili pakatel šesti set korun. Část vybraných daní /poplatků/ směřovala ve výši šedesáti korun do kapsy tajemníka, místní policajt získal korun třicet.
Zastupitele rozkatil dopis občanů Dolního Rychnova k záměru zřídit do této části obce silnici, která měla vést přes nádraží. Dopis se jim zdál urážlivým především v části, kdy autoři zastupitelům vytýkají špatnou správu obecního majetku a nezájem o potřeby občanů.
Pozemek mezi domy 28 a 29 byl z rozhodnutí zastupitelstva prodán bez vyvěšování na úřední desce, jak by to dnes bylo nutno provést, za tři koruny za sáh. Zastupitelé asi nebyli v příliš přátelském poměru s žadateli o zřízení krámků se zeleninou, kantýnou a cukrářským zbožím. Zákaz povolení výstavby stánků byl velmi promptní. Ve zdůvodnění se objevila velice kritická připomínka poukazující na arogantnost, nesnášenlivost i na nedodržování městských i zákonných ustanovení případných budoucích živnostníků města.
Stejně dopálení byli i majitelé domků v dnešní Nádražní ulici, když jim bylo z města doručeno rozhodnutí o plánovaných úpravách ulice, která měla být asi deset metrů široká a že jsou povinni odstranit ploty, které před domy postavili a navíc před svými staveními zřídili za vlastní peníze chodníky a před nimi „rigly“ pro odvod dešťové vody, a to až k dnešnímu potoku Maděrka. V záležitosti Nádražní padlo i rozhodnutí, že ulice bude v šíři 3,4 až 4 metry vydlážděna až ke stejnému místu.
Na straně druhé byla Liberci povolena těžba štěrku z obecního lomu. Město Rychnov si však vymínilo dozor nad množstvím odvezených vozů. Zastupitelé přistoupili na požadavek německého tělovýchovného spolku turnverein, který požádal o prodej pozemku na letní cvičiště a případnou výstavbu tělocvičny. V odpovědi byli němečtí cvičenci vyzváni, aby si sami vyhledali prostoru, o níž by bylo možno jednat. Ti neodkladně oznámili, že mají zájem o volné plochy na východ od dnešní Husovy ulice (dnes prostora u zahrádkářské klubovny a původní hřiště pod ní, které je dnes zastavěno). Kladné vyjádření jistě potěšilo výbor organizace, která v té době vykazovala ve městě téměř padesát let existence.
Zajímavý spor se rozhořel mezi občanem Senza a městem v záležitosti již zmiňovaných pozemků mezi čp. 28 a 29, kde jmenovaný pokácel zde rostoucí stromy, které bychom označili jako náletové rostliny. Senze se bránil tím, že řádně platí daň „z křoví“, a proto si může s rostlinstvem dělat, co chce. Jistě zajímavý námět pro dnešní zastupitele, jak zvýšit příjem do obecní kasy. Což takhle uložit majitelům pozemků každoroční placení daně ze stromů. Pokácení každé dřeviny však podmínit povolením a uhrazením. Určitou bombou pro zastupitele byl dopis c. a k. okresního hejtmanství z Jablonce nad Nisou, který je upozorňoval, že město musí nést stavební náklady na novou faru, či její přestavbu. V tak prokatolickém městě, jakým před sto lety Rychnov byl, však zastupitelé schválili odpověď, že neexistuje právní povinnost města se na takovéto akci, která slouží výhradně jedné církvi, jakýmikoliv finančními prostředky podílet. V této fázi, že je třeba ze strany c. a k. hejtmanství, předložit právoplatné důkazy v souvislosti s proplácením stavebních prací, pak že se třeba k záležitosti městští starší vrátí.
Rychnov byl městem jen rok, ale zastupitelé se snažili o zlepšení jeho vzhledu, neboť město bylo stále jen trochu lepší vesnicí. Přiklonili se proto k zákazu hnojení zahrad a luk chlévskou mrvou i exkrementy především poblíž zdrojů pitné vody a rinlů (otevřených struh, které přiváděly vodu ke stavením) a dále obdobné činnosti uprostřed města, kolem příjezdových silnic a zásadně ne v okolí ulic. Vyhláška, která byla vydána, hrozila i „přísnými“ sankcemi. Přestupitel v případě jejího nedodržování byl povinen zaplatit do chudinského fondu z dnešního pohledu směšných pět korun pokuty. Zajímavé bylo i rozhodnutí o cestách na Dobré Vodě. Na ní měly být umístěny značky zákazu vjezdu těžce naložených povozů, které by devastovaly povrch vozovek.
Zastupitelé rozhodli o vypovězení recidivisty J. Pleschtila z obvodu města. I ejhle, záležitost vypovídání společensky nepřizpůsobivých lidí trápí zákonodárce nejen v místech, ale i celé republice i dnes.
Stavební znalci by asi zanaříkali, kdyby za své znalecké posudky provedené do jedné hodiny mohli vybírat od klientů plných deset korun a z každé u načaté hodiny pak mohli být honorováni částkou poloviční. Výše zmíněné částky vybíral od měsíce dubna tak erudovaný stavitel, jako byl pan Herbig. Přípisem c. a k. okresní školní rady Jablonec nad Nisou bylo rozhodnuto, že třídy na obecné a i měšťanské škole musí být rozděleny výhradně na třídy chlapecké a třídy dívčí, každé pod samostatným ředitelstvím.
Otázky rychnovské lékárny byly častým předmětem diskusí nejen zastupitelů, ale i občanské veřejnosti, a to nejen v záležitosti její další existence. Byly spojovány s nacionálním myšlením tehdejších obyvatel. Proč k tomu došlo? Její pronajímatel byl shledán duševně chorým a pohledávka za odebrané zboží činila více než šest tisíc korun. Protože provozovatel byl finančně závislý na Živnostenské bance a nebylo toho, kdo by zaplatil, obávali se němečtí občané z místa i okolí, že by Živnobanka mohla dosadit do funkce lékárníka Čecha. V zápise z jednání zastupitelstva se píše o tom, že proti této možnosti je třeba postupovat všemi dosažitelnými prostředky. Rychnovským radil jablonecký advokát, který mimo jiné doporučil přeložit lékárnu do Kokonína. Toho se všichni zděsili. Město a nemít vlastní lékárnu, by dle nich výrazně snížilo prestiž města Rychnova. Záležitost skončila tím, že místní záložní a spořitelní spolek převzal závazek proplatit dlužnou částku Živnostenské bance a město převzalo za dluh ručení.
C. a k. okresní hejtmanství upozornilo místní, že není možné měnit bez souhlasu název města na Rychnov v severních Čechách (Reichenau in Nord Noumen) a nenápadně doporučilo přídomek „u Jablonce nad Nisou“. O tom rychnovští furianti nechtěli vůbec diskutovat. Hejtmanství putovala odpověď, že Rychnovů je sice několik, ale ten náš je pouze jeden, žádné změny nejsou potřebné. A basta!
Hasiči se ozvali s požadavkem na výstavbu domu pro jejich hasební techniku a spolkovou činnost. Byla to žádost nad žádosti, neboť feuervehr města byl početně silný a vykazoval úspěšnou činnost. V jeho řadách působili vlivní občané města. Do říše snů poslali rychnovští zastupitelé doporučení jabloneckého funkcionáře požádat o umístění malé vojenské posádky v našem městě. Místní totiž stále děsily události roku 1866 (rekvírování v době války mezi Prusy a Rakušany). Rychnovští hospodští, víme, že jich bylo ke třicítce, zaslali zastupitelům důrazné upozornění, že je třeba zakázat prodej lahvového piva a kořalky v konzumních spolcích a v obchodech, neboť tím hospodští velice tratí. Samozřejmě že se oháněli pivní daní, kterou městu musí platit. Stejně reagovali obchodníci, kteří požadovali zákaz podomního obchodu tzv. “cesťáky“. Zboží u nich nemá dle majitelů obchodů požadovanou kvalitu. Jak prozíravé to byly návrhy, zcela jasně ukazuje současná doba.
Kronikář si v krátké noticce v závěru roku povzdychl nad tím, že rozhodnutí okresního soudu dalo za pravdu vypovězenému Pleschtilovi a z jeho strany přinese jen pohrdání se zastupiteli, další surovosti a trápení spoluobčanů. Nezbývá si jen povzdychnout s klasikem: „O tempora! O mores!“. Nic se nemění. I dnes se tak většinou děje podobně. V průběhu roku se plně rozhořel spor mezi zastupiteli a rolníkem Peukertem, který nerespektoval nařízení městských starších o zakrývání hnojných jam. Peukert si stěžoval až u zemského kulturního rady. Zastupitelé jen mohli konstatovat, že Peukertova stížnost je tendenční, plná lživých a urážlivých výrazů na adresu zastupitelstva. Ale Peukert se jen smál, neboť k rozhodnutí nedošlo. Přes trpké zkušenosti z předchozího vyhoštění radní rozhodli, že žena s dcerou, které se nastěhovaly k jednomu z místních sklářů, budou rovněž vyhoštěny, neboť nepředložily požadované dokumenty z předchozích bydlišť.
Dnes by nesporně „zářili radostí“ automobilisté řítící se vysoko nad povolenou padesátku městskými ulicemi. Zastupitelé totiž s ohledem na bezpečnost občanů a zvířectva vydali nařízení, které upravovalo rychlost aut v katastru města na plných 15 km v hodině. Nad dodržováním vyhlášky bděl místní vachmistr. Jak rychlost měřil, těžko říci. Městské starší před sto lety potěšila informace c. a k. okresního hejtmanství, že Rychnov není povinen odevzdávat krámské poplatky do církevní pokladny. Na straně druhé zpráva o povinném placení 330 korun na činnost lékaře rozhodně zastupitele nepotěšila. Leč hrůza domyslet, že by snad moudří mužové dnešního ministerstva zdravotnictví hledali inspiraci přímo až v c. a k. zákonech? Zdá se, že podobnost je více než jasná.
V závěru roku přišla na přetřes otázka zavedení plynu do města z kokonínské plynárny. Ale zájem o toto moderní palivo nebyl, a proto záležitost přirozenou cestou vyšuměla. Zastupitelé, kteří se rekrutovali z učitelského prostředí, požadovali, aby úředníkům a učitelům byly konečně poskytnuty vyšší platy. V petici, která vzešla i z Rychnova nadřízeným orgánům, bylo požadováno zavedení služebního řádu a učitelstvu přiznána dlouho očekávaná finanční pomoc (Pozor, to píši o roce 1913 !!). V zápise z jednání se doslova píše:“…a aby zoufalství plná nouze učitelstva byla ještě v tomto roce ukončena...a aby známé nejskromnější požadavky učitelstva co nejrychleji splnění došly, a to, když toho bude zapotřebí, nuceně přikázáno bylo…“. Věřící potěšila skutečnost, že 20. června navštívil rychnovskou farnost biskup Monsignore Josef Gross a biřmoval zde neskutečný počet 900 dětí! Pan biskup vysvětil i nově postavený klášter (dnes Korek Jelínek) a ústav pro malé děti a německým křesťanským jinochům vysvětil jejich spolkový prapor. Během svého týdenního pobytu v Rychnově navštívil i některé třídy školy, kde kladně hodnotil stupeň nejen náboženské výuky, ale i znalosti děti z tohoto předmětu. Nelze nepřipomenout, že na biskupovu počest byla v kostele konána svatováclavská mše, v jejímž průběhu se kostel rozzářil sto třiapadesáti žárovkami elektrického osvětlení. V Rychnově byla totiž již více než dvacet roků elektrárna, kterou provozoval frýdštejnský podnikatel Schmidt, a řada domů využívala tohoto moderního zdroje osvětlení. Na školách učilo celkem sedmnáct vyučujících a ředitelem školy byl zatím E. Wander. O náboženskou výchovu pečovalo v patnácti třídách celkem pět farářů a katechetů. Při škole se nacházelo i oddělení mateřské školky s padesáti čtyřmi dětmi. Městská skupina Svazu Němců v Čechách v zimním období při vyvařovací akci rozdala potřebným dětem na šest a půl tisíce vydatných polévek, jak uvádí kronikář. Žáci škol jásali se svými vyučujícími nad 75. výročím narození stařičkého mocnáře, truchlili spolu s ním nad smrtí krásné císařovna Alžběty, kterou probodl v Ženevě pilníkem italský anarchista Lucheni. Na škole proběhla obvyklá slavnost vánočního stromku. Při ní obdrželi nuzní žáci škol z rukou pana starosty a školního inspektora vánoční nadílku. Jen pro zajímavost uvádím, že z moci úřední přidělili dvacet šest párů kožených a řádně okovaných bot, dále padesát šest vánoček a „plných“ devadesát korun. V závěrečných řádcích zápisu si kronikář jen povzdechl, že vánoční akce roku 1913 byla asi poslední radostnou akcí,…„neboť chmurné mraky válečné se shlukly na obzoru a mladým i starým nevěstily nic dobrého“…

Diskuze