Tento příběh se udál v našich jizerskohorských lesích v době těsně před první světovou válkou.
Žili byli v našich horách dva chalupníčci -Vendelín a Kristián. Jak už to tak bývalo, dřeli do úpadu a na svých políčkách vždy sklidili víc kamení než brambor a žita. Avšak o co větší byla jejich dřina, o to větší byla jejich radost, kterou měli ze života. Široko daleko nebylo veselejších a šprýmovnějších chlapíků.
Jednoho večera přišel jeden ke druhému na besedu a vidí, jak soused drží v rukou malého kocourka a přemýšlí. "Co to máš za kočku, Vendelíne ? " ptal se hned. "Ále, to je můj Fridolín. Nejlepší z vrhu. To bude panečku fiškus. Ale četl jsem, že v Japonsku ušmikávají kocourům ocasy a ti prý jsou pak ještě mazanější. Tak to chci vyprubovat. " odvětil kamarádovi chalupník.
"Máš pravdu, vyzkoušet by se to mělo " řekl se šibalským úsměvem Kristián. Ochotně podržel kocoura a šmik. Za několik dní se jizva krásně zhojila a Fridolín byl tím nejzvláštnějším kocourem široko daleko.
Čas běžel a ať už na tom japonském uřezávání kočičích ocasů bylo cokoli, z Fridolína vyrostl opravdu kocour všemi mastmi mazaný. Hospodář si ho ve stavení nemohl vynachválit. Jednoho podzimního dne byli Kristián s Vendelínem přizváni jako náhončí na velký hon na zajíce. A ještě týž den večer přišel Vendelín ke Kristiánovi s potutelným úsměvem ve tváři.
Vendelín cosi vytáhl z kapsy a začal: " Tak jsem slyšel, že na hon má přijet taky ten fabrikant, co tu byl loni, po všem střílel jak zběsilej a nechal si dokonce nosit flintu! Což takhle s ním užít trochu legrace! Náš Fridolín má kožich nachlup jako zajíc. Tady v ruce mám takovou čepičku s našitými slechy a když mu nabílíme to, co mu zbylo po vocásku, bude z něj vejstavní ušák."
Jak řekli, tak udělali. Onomu továrníkovi, za pomoci dalších náhončích vyměnili ve flintě ostré patrony za prázdné, aby Fridolín nepřišel k úhoně. Jakmile ho nenápadně vypustili, továrník po něm hned střelil a kocour byl v tu ránu na stromě.
Továrník zkoprněl a hned, že kdo toho zajíce živého chytí, dostane od něj dvacet zlatých. Že prej to je unikát, když leze po stromech a že ho vezme pánům profesorům k pozorování do Prahy. I přitočil se Vendelín, zavolal na kocoura, ten hlasitě zamňoukal a skočil chalupníkovi do náruče. Kristián strhnul Fridolínovi tu "ušatou čepičku" a podal ho továrníkovi. Oba šprýmaři se hned přiznali, co provedli a celá ta myslivecká společnost se div neválela v trávě smíchy .
Onen pražský továrník přece jen nebyl takový náfuka, jak si lidé mysleli. Když se z toho údivu trochu vzpamatoval, začal se tomu všemu smát společně s ostatními a Vendelínovi s Kristiánem dal opravdu každému po dvaceti zlatkách - ne za to, že mu chytili nejpodivnějšího zajíce na světě - ale za dobrý nápad, při kterém se všichni dobře pobavili.
A bezocasý kocour Fridolín ? Ten se stal na dlouhou dobu nejslavnějším kocourem v našich horách.

Diskuze

Vstoupit do diskuze