28. října 1918 skončila pro naše země vyhlášením samostatnosti Československé republiky první světová válka.
V roce 1920 požádal Spolek vysloužilých vojáků městské zastupitelstvo, aby zřídilo pamětní desku vojákům padlým ve světové válce. Při jednání zastupitelstva vyslovil odborný učitel Endler názor, že by bylo lepší peníze potřebné na pomník padlým věnovat na zaopatření válečných vdov a sirotků.
Stavět pomník nebo dát peníze chudým? Dnešnímu člověku se zdá být odpověď naprosto jasná. Léta komunistické propagandy v nás hluboko zakořenila, že nejprve je nutno se postarat o člověka (rozuměj o jeho fyzickou stránku). O volbě mezi válečným pomníkem a válečným sirotkem se těžko diskutuje. Přesto je o čem diskutovat. Třeba o tom, že jsem nikde v kronice nenašel konkrétní návrh pana učitele Endlera jaké peníze a kterým válečným vdovám a sirotkům rozdělit. Potřebných bylo tehdy jistě mnoho. V roce 1920 byla tragédie světové války ještě viditelná na každém kroku. Přesto se mi názor onoho učitele jeví jako prázdné populistické gesto. Tím spíše, že nakonec v Rychnově pomník obětem války postaven byl a to ne ledajaký.
Často se při zvažování investic, které nepřinášejí jasný zisk, setkáváme s názorem, zda by tyto zdánlivě vyhozené peníze nebylo lepší věnovat chudým nebo potřebným. Málokdo však předloží jasný návrh kolik, komu a proč. Chudoba a potřebnost je totiž relativní věc a nakonec při důkladném rozboru můžeme konstatovat, že když už je něco zadarmo, jsme vlastně my sami mezi těmi nejpotřebnějšími. Reálné návrhy pomoci potřebným se také nevylíhnou v hlavě teprve tehdy, když zjistíme, že se někdo chystá vyhodit peníze za pomník.
Člověk má potřeby hmatatelné, ale i potřeby neuchopitelné. Vzpomínka na své mrtvé patří bez diskuze mezi jednu z těch duchovních potřeb člověka. Sotva kdo by polemizoval o tom, že místo slušného hrobu pro babičku raději koupí mobil dětem. (Nezdá se vám dnes mobil základní potřebou školních dětí?)
A jsme zpátky u úvodní otázky. Muži, kteří padli ve světové válce, neměli na vybranou. Nezemřeli pro touhu bojovat. Stali se obětí nešťastné doby a kdoví čeho. Zaslouží si stejnou pozornost jako živé oběti stejné tragédie. A v srdcích těch, kteří zůstali, zabírají stejné místo. I proto se stavějí pomníky. I proto jsou pomníky někdy stejně důležité jako podpora sirotků.

Diskuze

• 23. 12. 2002 08.25
  Už se připravuje seriál o rychnovských pomníčcích. Snad už od ledna tu bude.  …
  
• 22. 12. 2002 21.20
  Taky me zajímaj pomníčky, já to mám prolezlí v jizerkách a hlavně černostudniční hřeben, ale  …
  

Vstoupit do diskuze