Je tomu bezmála sto let, kdy v našich horách žil a o les pečoval lesní Denkl. Mezi myslivci a hajnými ze širokého okolí měl velkou vážnost nejen díky své poctivé práci, ale také proto, že své přátele vždy dokázal pobavit svými neuvěřitelnými mysliveckými historkami.
Jednou, když byla v jeho lesovně myslivecká sešlost, kroutila ta celá veselá společnost nevěřícně hlavami nad jakousi historkou z Denklova mládí. Lesní Denkl se usmál, napil se horkého punče a odvětil: "Todlecto eště nic nejni, pánové. Všecko je čistá pravda. Ale můj táta, ten měl historky, ze kterejch všem vstávaly vlasy na hlavách, protože se to tam jen hemžilo vílama, ohnivejma mužíčkama a lesníma duchama. To jednou se táta potkal s duchem lesa v podobě divočáka!" "Ale, pane lesní, nehoupejte nás," smáli se myslivci. Ale lesní Denkl pokračoval: "To bylo tak. Jednou v noci šel můj táta z hospody a najednou před ním po cestičce pochoduje divočák. Táta hned sundal pušku z ramene. Dostal strach, protože prej to byl kus asi stodvaceti kilovej! Zasunul do pušky dva náboje a když flintu zavíral, tak hlasitě cvakla. A divočák nic. Každý normální zvíře by hned skočilo do lesa, ale tenhle divočák nic. Táta měl pro strach uděláno. Zakašlal, zahalekal - a nic. Divočák stál. Teď táta nevěděl, jestli to je vůbec divočák. A hádal na lesního ducha. Otočil se a začal utíkat pryč. Po pár metrech se vohlíd' a vidí, že divočák jde pomalu za ním. Tak dvakrát vystřelil do vzduchu a divočák zase nic. Klidně si za tátou vykračoval. A pak si táta vzpomněl, že každý zvíře reaguje na prudký pohyby člověka. A tak vzal pušku do pravý ruky jako šavli a udělal na divočáka šermířskej výpad. Divočák ustoupil, ale vůbec neutekl. A najednou se divočák tátovi ozval známým hlasem ..."
"Povídej, co to bylo!? Jak to dopadlo!?," křičela rozvášněná myslivecká společnost. Lesní Denkl se napil, usmál se a řekl: "Jak ten můj táta strašil těma svejma povídačkama kamarády, tak voni teď postrašili jeho. Ten lesní duch - ten divočák, to byla tátova svině. Taková ta rasa, co má černý štětiny. Chlapi věděli, že za ním běhá jako pes, tak dva šli z hospody napřed, pustili ji z chlívku a vona šla po čuchu tátovi naproti."
Myslivci se začali z plna hrdla smát. "Napnul jste nás, pane lesní. To se podařilo!," vykřikovali. A tu se ozval kořenovský hajný: "Říkal jste, pane lesní, že se divočák ozval známým hlasem." "Samozřejmě, že se ta svině ozvala," smál se lesní Denkl, "začala kvičet jako domácí prase."
A takto bavil lesní Denkl své přátele až do své smrti. A ještě dlouho po ní na něj lidé z lesa vzpomínali jako na Denkla - pohádkáře.

Diskuze

Vstoupit do diskuze