Na kus řeči s vodníkem
02.12.2002 21:29
I v našem kraji můžete potkat zeleného mužíčka
Bylo před Mikulášem, když do jedné horské hospůdky přišli dva dřevaři, poručili si pivo a začali si povídat o nadpřirozených bytostech - jako že je hloupost strašit děti čertem a Mikulášem, když na takové pohádky nikdo nevěří. Povídali si, povídali a dali se do řeči s malým, podivným chlapíkem, který s nimi seděl u stolu. Ptali se ho, odkud je a co dělá. Mužík se usmál a povídá: "Já, hoši, jsem povoláním hastrman - tedy vodník. A co dělám? Inu, to je na delší vyprávění. Jednou vám takhle sedím na vrbě - a najednou vyhrává kapela. Povídám si, co je? Na pouť je brzy, na posvícení pozdě. Tak si hned zvědavě šmátrám po kamenech tý naší horský řeky, abych se podíval, co se děje. A najednou jsem vám objevil takovou velkou rouru, která tam dřív nebyla a z ní vytejkaly různý barvy - chvíli modrá, pak žlutá, za chvíli červená. Tak vám vlezu do tý roury - a najednou jsem na dvoře tý textilní fabriky u řeky, spousta lidí, fábory, vlajky, muzika a pan fabrikant tam zrovna něco povídal. Zkrátka, dozvěděl jsem se, že v továrně zahájili barvení látek a příze.
No, začaly se dít věci. Ryby měly - pokud přežily - denně jinou barvu! Kořání stromů jakbysmet! Za tejden říkám, dost! Takhle z tý naší krásný, kamenitý horský řeky bude za pár měsíců jen smrdutá, barevná stoka. Zašel jsem za panem továrníkem a udělal jsem moc moudře. Ředitelství továrny mi vyšlo tak dalece vstříc, že mě seznamuje s plánem barvení a zařídili to tak, že barvy se nedostanou do řeky. Díky tomu sem si moh pořídit takový malý přilepšení k tý svý vodnický živnosti. Těma barvama totiž, co vodcházej z fabriky, barvím ten nejjemnější říční písek a ten pak prodávám po jarmarcích v těch vozdobnejch flakónech, kerý dělaj naši sklářský majstři. No a před velikonocema nakoupím vejce, vyfouknu je a na jarmarku prodávám navíc kraslice. No, a žije se mi dobře. Pane hostinský, platím! Mějte se dobře, hoši a nashledanou!"
Podivný chlapík v zeleném kabátku dopil, zaplatil a odešel. Dřevaři seděli ještě chvíli s ústy otevřenými dokořán, a pak jeden povídá: "Tak vidíš, Alois. A prej že ty nadpřirozený bytostě neexistujou!"