Mladý Vincenc Solka byl dán na ševcovinu k obuvnickému mistru Zhořovi. Dostával záhlavků víc než erteplí, ačkoliv mu bylo točiti se od samého rána kolem verpánku, paní mistrové a několika škvrňat.
Jednou ráno vstoupil mistr do Vinckovy komůrky a spustil hned bandurskou. Vincenc, vytržený tenkrát zrovinka z překrásného snu o libřické pouti, usedl na palandu a nevrle odvětil svému mistru, jemuž byl povinován úctou: "Mohu-li vás, pane mistr, o něco požádat, pak volte svá slova opatrněji. Ničehož nic jste mne nenaučil, jsem vám spíš za pohůnka a kojnou než za budoucího tovaryše, a věru bych nerad snášel vaše ústrky." Takto promluviv sebral svých pět švestek a požádal mistrovou, která přece jen měla více lidskosti v těle: "Paňmaminko, kdyby se někdo od nás tázal po mém osudu, řekněte mu, že jsem právě vyrazil do světa, neboť chci jít přes Vídeň na Zadar a do Montevidea." "Ach bože," řekla mistrová, "takové země snad ani neexistují!" - Otřela si tvář cípem zástěry a dala Vinckovi tři buchty.
A Vincek šel. Koncem května dorazil do V ídně, kde se zabydlel u mistra Schindelarsche. Až do jara. Osmnáctého března připálila mistrová lívance a Vincek beze slova odešel. Do Rotterdamu. Až jednoho dne venku zahvízdal kos, Vincek vyplivl floky a šel na Lvov. Rok potom bral míru lvovským paničkám, ale s jarem se mu zase zatočila hlava a rovnou do Plavna. A za rok z Plavna do Bretagne a za rok z Bretagne bůhvíkam ještě. To dělalo to jaro!
Až jednou, to tovaryšil právě v Brémách, chtěl hned ráno říci mistrovi, že odchází, ale slovíčko se mu vzpříčilo v hrdle, neboť do dílny vtančila sýkorečka upejpavá, kterou už tolikrát vyhlížel z okna, a spustila na mistra rozkošnou hatmatilkou a očima se stačila domluvit i s tovaryšem.
Toho jara Vincenc Solka uvízl. Už byl konec putování křížem krážem, odnikud nikam, neboť mu bylo kráčeti městskými sady po boku Mariechen, vyhledávati slova o lásce a hovořiti o příštích časech. Než to všechno domluvili, museli ovšem s keserem do kostela. Však každý asi ví, co je to touha, modré nebe nad hlavou a v náručí sejkorečka už neupejpavá.
Sedm let to Vincenc vydržel a obával se jar. Sedm let počítal děti, vlastně přičítal. Sýkorka sýkorečka zatím zbuclatěla a s váhou přibrala i na výřečnosti. Až osmého jara se Vincek vytratil zadem a rovnou na nákladní paroloď a někam do Ameriky. Co měla Mariechen dělat. Copak někdo škobrtne o ženskou, která má sedm dětí a osmé na cestě ? I spakovala se, seřadila svůj nárůdek a vedla jej do země zaslíbené. Na obecním úřadě ve Vysokém pod Jaramníkem, kamž byl Vincenc příslušný, se prokázala, dostala cimřičku a praní prádla pro vysocké paničky.
A tam se taky po deseti letech s Vinckem sešli. "Však já to věděla, janku jankovitá, že se sem vrátíš! Ale to tě povídám - už ani krok! Už ses snad vybláznil dost!"
A potom hlavně takhle zjara dohlížela, aby Vincenc moc nevejral z okna od svého verpánku, kytičky mu do okna dala, pořád na něm viselo několik dětí a pak i vnoučat, s kterými v neděli dopoledne směl na procházku za vysocká humna a někdy až na Jaramník ... protože i za vysockými humny je krásně a z Jaramníku je přece vidět skoro až do Montevidea a jiných zemí, které snad ani neexistují...

Diskuze

Vstoupit do diskuze