Vypůjčil si jednou pan Medlich od karnaráda na pár dní chatu v katastru vesničky Želín. Bylo léto, noviny věštily suché a teplé počasí, ale čert jim věř. Tak si Medlich přibalil pro jistotu gumovky a pršiplášť. A taky jo. Sotva vylezl z vlaku, nebe zešpinavělo a začal tichý, vytrvalý, umolousaný a neúnavný déšť.
Jelikož ve vypůjčené chatě se za takového pláče nebes člověk zdržuje jen, když má slečnu nebo detektivky nebo nadbytek topiva, a Medlich neměl, šel hledat hospodu.
Dobrotivý pánbu na Želín nezanevřel, hospoda tam byla. Jedna jediná, neveliká, poloprázdná. Sedělo v ní pár lufťáků a místní stařec. Srazili si stoly dohromady, jak je ten psí čas sehnal do houfu. Ucucávali ovětralé pivo a občas utrousili půl věty, slovíčko. Bylo neveselo, ba truchlivo.
Pan Medlich dlouho přemýšlel, co si dá. Jindy by ho hospodský patrně vyhodil, ale za ševelení větrů a dešťů jeho povaha zřejmě zněžněla a umírnila se. Když se Medlich konečně rozhodl pro jednu černou kávu s malým rumem, řekl děd starousedlík: "Nejni halt ta pravá žízeň, že jo? Vy jste eště moc mladej, copak vy můžete vědět, co je vlastně žízeň. Já jsem
ňákej Vilém Prachta, vysloužilej infanterista. A já vám teda řeknu - my když jsme za první války táhli po Bosně, to jsme teda poznali, co je vopravdovská žízeň. Jo - a v tom kraji - to nám četli v rozkaze - prej byly votrávený studny a potoky a řádil tyfus, takže se fasovala převařená voda u feldkuchyně. Jo. Jenže kuchyň se nám v tý vojenský mašinérii někam ztratila, horko čtyrycet nebo padesát, vím já kolik? - a my jeden, druhej, třetí den bez vody, krajina pustá, huby slepený..."
"Já bych si dal pívo," zapípal nesměle jeden lufťák.
"...krajina pustá, huby slepený, jak jsem už říkal," pokračoval stařec Vilém. "Nejdřív se z tý žízně zbláznil náš obrlajtnant Kadleček. Takovej chlapeček z lepší rodiny, halt pendrek vydržel. Von sice hejtman Kříž radil polejte ho, ale já, já se nebál, tak povídám rady a porady Celetná 27, pane hejtman. Dou se s takovým raděním vycpat, vono by se polejvalo, kdyby bylo čím!"
Hospodský najednou ožil,a cupital ke stolu, v každé ruce pět sklenic. Rozebrali je v momentě a.pan Medlich dal napsat sklo starce Viléma na svůj tácek. Velebně upili, hospodský roztáčel další a stařec Vilém důstojně pokračoval: "Po obrlajtnantovi Kadlečkovi se zbláznil lajtnant Vojtěch, pak se zbláznil ten porada hejtman Kříž, pak fénrich Novák - to už byl šestej den bez pití! - pak se zbláznil kaprál Zrníčko, pak se zbláznil, eště dneska si to pamatuju, ten mladej učitel, sakra jak von se...jo - frajtr Vrňátko...a těsně po něm..."
"Už se řítím!" zahlaholil hospodský a nesl opět deset skel. Pan Medlich ho taktně upozornil, že všechna skla, která vypije stařec Vilém, jsou samozřejmě na Medlichův účet.
Pivo jen syčelo. Stařec Vilém, vysloužilej infanterista, důstojně pokládal jednu sklenici za druhou, pravda, lufťáci, včetně Medlicha, byli už poněkud neslušní, protože si Viléma Prachty nevšímali už tak pozorně, jak by měli, a tak jen mezi prozpěvováním zaslechli, jak stařec vypočítává: "To už byl sedmej den bez pití, když se zbláznil infanterista Houžvička..."
Bylo krátce před půlnocí, když stařec Vilém, vysloužilej infanterista, velebně povstal - a stál tak dlouho, dokud se pozornost již značně rozevláté společnosti opět nesoustředila na něj. Pak prohlásil: "Jedinej já, jedinej já jsem se tenkrát nezbláznil."
Rozveselená společnost nad tím zajásala, objednali si štamprličku na Vilémovu počest - a hostinský začal účtovat tácky značně počmárané.
Pana Medlicha si nechal nakonec. Lufťáci odcházeli, odešel i stařec Vilém a za chvíli byl v šenku už jen pan Medlich s hospodským.
Najednou bylo takové ticho, jen ten déšť ševelil. Pan Medlich chtěl to ticho nějak zahnat a řekl tedy: "No, zažil toho děda jen což - !"
"Žvanda je to," řekl hostinský, "starej žvanda!" "Dyť' ten nevytáh paty z obce, dyť ten nebyl za první války ani vodvedenej! Ale co je to žízeň - pane - to teda ví! Na žízeň, pane - to von je teda majstr!"

Diskuze

Vstoupit do diskuze