Kostel v Dolních Horňanech byl už v dávných časech zasvěcen svatému Floriánovi - patronu všech hasičů a jeho socha v životní velikosti byla hlavní ideologickou náplní chrámu. Leč, lidé i věci se mění, a tak jednoho dne pan farář prohlásil zamyšleně: "Je to věc těžká i vážná a musíme si s tím poradit nějak sami, protože nikdo nám žel as nepomůže. Socialistický sektor dnes svaté nevyrábí ani neopravuje a bez svatého Floriána je naše pouť prostě nemyslitelná."
"No jo, velebný pane," odvětil kostelník Skoropleška, "ale co s tím chcete dělat? Tenhle Floriánj e po mým soudu ztracenej. Von je totiž stářím úplně rozeschlej, popukanej, rozlepenej a taky strašně voprejskanej, a ta putýnka, kterou drží, co nejdřív někoho přizabije, protože to je snad právě ten pravej zázrak, že se ještě nerozsypala." Pan farář vzdych a jal se intenzívně rozjímat o budoucnosti svatého Floriána, neboť den slavné pouti se neodvratně blížil. Často postával před sochou, pak si zas dlouze prohlížel kostelníka Skoroplešku, až konečně bystrý kostelník projevil svou účast i smysl pro sebeobranu nahlas: "Já vím, velebný pane, že s tím máte velký starosti, ale proč si mě pořád tak prohlížíte?"
"To je právě to," pravil uvážlivě pan farář, "že určitý způsob řešení by tu byl. Čím déle se na vás dívám, tím více poznávám, jak neuvěřitelně jste podobný svatému Floriánovi. Jsem si vědom, že hoden je dělník své mzdy a ta by jistě nemohla být nízká, vzhledem k tomu, o jak mimořádnou a záslužnou službu jde. Prohlédl jsem si sochu pečlivě. Oblečení i kutna jsou zachovalé a ... hm - vy byste v tom oblečení a s putnou pak musel nehnutě stát tamhle ve výklenku kde je přítmí a kde byste si mohl tu a tam vydechnout nebo přešlápnout, abyste nezdřevěněl." Kostelník Skoropleška vše zvážil - a po chvíli souhlasil. Pan farář si zhluboka oddechl.
Den pouti byl slavný. Skoropleška s putnou stál jako svatý Florián při mši i po mši a několik zbožných babiček před ním skutečně poklekalo. Skoropleškoyi sice bylo líto, že mezi těmi nábožnými se nenašla snad jediná hezká holka, ale citát "dělník hoden je své mzdy" mu dával sílu překonávat i tyto ztížené podmínky.
Začal být neklidný teprve v okamžiku, kdy zjistil charakter přinášených obětí. Je sice pravda, že podle věštby pana faráře měl nohy obložené kvítím, ale kolem dokola hned za to kvítí začaly babky jedna za druhou stavět na podstavec svíčky a podpalovat je.
Skoropleška se začal horkem potit, zvlášť když mimořádně nábožná babka Vošpidlová mu umístila přímo pod nohy svíci jako poleno, zapálila ji a začala rozjímat. Kostelník najednou ucítil podivný zápach a vzápětí došel k poznání, že vlastně nezastupuje svatého Floriána, ale spíše středověkého hříšného kacíře. Pokusil se sice ještě čarovnou putnou zažehnat rozdivočelý obětní živel, ale pak už mu nezbylo nic jiného, než seskočit z podstavce, kopnout do kvítí a trhat ze sebe hořící oblečení.
Přesto však utrpěl popáleniny, zatímco babka Vošpidlová utrpěla pouze těžké náboženské vytržení.
Slávě f1oriánské pouti však jeho služba prospěla, protože několik babiček zůstalo skálopevně přesvědčeno, že sám svatý Florián Skoroplešku potrestal, neboť se, hříšník jeden, za něho opovážlivě vydával, a proto svatý Florián dokázal, že pouze on je jediným a pravým ochráncem před ohněm, i když je třeba úplně rozeschlej, popukanej, rozlepenej a taky strašně voprejskanej.

Diskuze

Vstoupit do diskuze