"Jestlipak ty ženský nejsou pitomý!", pravil Eduard Kočandrle směrem k hrncům. "Tady
čtu, že si nějaká americká balerína dala pojistit nohy na půl páta miliónu dolarů!"
"A co je zrovna tobě do toho?" zavrčelo to od hrnců.
"Hm... kdyby ty nohy aspoň ukázali," pomyslel si Kočandrle, "aby jeden věděl, jestli ten humbuk stojí zato..." - a k hrncům pravil nahlas: "Mně do toho samozřejmě nic není, mě se to netejká, a jak na tebe koukám, tak taky moc nepřicházíš v úvahu." Hrnce neřekly nic, jenom zarachotily a zahřmotily.
Eduard Kočandrle složil noviny, brejle dal do futrálu, obul si holínky a vyšel do tmy. Na zemi ležel slabý bílý poprašek, ale pod ním se to houpalo rozbahněným trávníkem. Vítr lomozil ve větvích, jinak bylo ticho, tichoučko ... hrome! - jak to, že je takový ticho? - Něco tu přece chybělo ... něco tu ... ahá pašík! Teď měl kviknout a Eduarda pozdravit!
Kočandrle zamířil k chlívku a i v tom přítmí rozeznal na bílém poprašku tmavé ťápoty. A několikery a pořádné! A to snad ... lidičky, dyť ten pašík měl už hezky přes metrák! Dyť jsme ho do dvou neděl chtěli sprovodit ze světa, i kruponáře Machajdu jsem si už objednal ... a teď - haló, pašíku, kde jsi?! Jsi tam? Samozřejmě ne! Hej mámo, vykašli se na ty hrnce, honem pojď sem, okradli nás, vyloupili, vydrancovali! Slyšíš?! - No tak - mámo!!
Dlouhými skoky se řítil k domku, aby vypověděl hrncům o nízkosti lidské i o újmě, která se musela stát zrovna jemu! A proč zrovna jemu?! Copak Jandečka nemá dvě prasata a copak Mátoška nemá čuníka vypasenějšího?! A copak Nevšímal by si nezasloužil spíš, aby ho někdo vokrad?! Ej, prokletá lidská hamižnosti!
Kočandrle se řítil domů - neboť neveselé myšlenky mu proletovaly hlavou jako telegrafní zprávy -přeskočil první schod - ale na druhý nedoskočil, neboť v holínkách a v padesátce se při Eduardově váze prachmizerně sportuje, škobrtl, něco v něm ruplo, ucítil prudkou bolest, natáhl se, přitom se znova uhodil - a nepřestávaje vydatně láti, padal do bezvědomí ...
Kočandrlová sice něco zaslechla, ale nejdřív musela z plotny odtáhnout mlíko a brambory pro pašíka, pak si upravila zástěru a vyšla na zápraží. Obhlídla situaci a začala jednat: přivolala souseda a zatáhla Eduarda na kanape, pak oznámila na Bezpečnost krádež čuníka a pak se stavěla u doktora Nováka, aby okamžitě, ale okamžitě! přišel, protože Eduard právě vypouští duši.
Eduard arci nevypouštěl duši, ale slova jadrná a ošklivá, hekaje šťavnatě při každé nadávce. Krátce poté zle vyčinil lékaři, neboť ten se domáhal, aby jeho zánovní holínka byla rozstřižena a tak zničena! O chvilku později vynadal celému světu, když se mu snažili holínku stáhnout. A zlobil se zle, dokud jeho duch znovu neodplul na krátkou exkurzi do věčných lovišť ...
Když se probudil, ležel v úplně cizí posteli mezi úplně cizíma mužskýma. Nad jeho postelí čněla jakási věžovitá stavba ze sádry - zavěšená na jeřábu ...
Jeho příběh samozřejmě všechny sousedy v nemocničním pokoji náležitě zaujal.Spolupacient, který ležel stejně zafačovaný hned vedle Eduarda, se najednou zeptal: "A co, sousede, jste pojištěný?" A Kočandrle si v té chvilce vzpomněl, jak vlastně ten špatnej den začal, a jakoby očarovaně prohlásil: "Páni, jedna americká balerína si dala pojistit nohy na půl páta miliónu dolarů! To musej' bejt asi nohy, co?!"
"Nojo!", povídá soused, jenomže vám je to houby platný. "A Kočandrle byl tiše jako pěna a smutně zíral na sádrový pomník, který mu čněl nad postelí.

Diskuze

Vstoupit do diskuze