Matka vdala dceru a oženila syna. Když se jí sousedka po pár měsících ptala, jak se dětem daří, vyslechla si toto: "Což dcera. Té se to vydařilo. Muž pro ni udělá první poslední. Snídani jí nosí do postele. Do práce nemusí, protože ten její vydělá dost. Pořád jí kupuje nové šaty a šperky. Teď jí dokonce koupil nové auto, aby nemusela po nákupech pěšky. Zlatý manžel. ... Ale kluk chudák! Potvoru línou si vzal. Do práce se jí nechce. Jen by se válela v posteli. I snídani aby jí nosil. Jen by rozhazovala peníze, které on vydělá, za šaty a šperky. Tuhle ho dokonce donutila, aby jí koupil nové auto. Prý aby nemusela po nákupech pěšky. Mrcha."
Názory českého člověka na spor o Českou televizi v mnohém připomínají onu matku. Jen nevíte nikdy, zda jde o syna nebo o dceru. Veřejnost se vzácně rozdělila. A není divu, když se vede boj právě na vlnách, které tolik formují většinový názor Čecha. A kdo má hledat pravdu, když je spor mezi těmi, kteří mají hledání pravdy v pracovní náplni.
Je to spor o nezávislost televize? Redaktoři říkají, že ano. A druhá strana snadno kontruje: "Nezávislost si představujete jako vazalství opozice." Ano. Něco na tom je. Chce-li být člověk nezávislý na moci, která má ráda poslušné poddané, zákonitě se názorově staví na stranu opozice. Nezávislost je prostě složitý pojem. Člověk je závislý na tolika věcech od fyziologických pochodů po rodinné vazby, že se v této oblasti dá vždycky nachytat na švestkách.
Je to spor o dodržování práva proti vzpurným redaktorům, kterým jde o velké peníze z různých kšeftů s ČT? Poslanci smluvních stran tvrdí, že ano. Pak se ovšem špatně hledá odpověď na argument, že zákon byl porušen už při formování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterou volí poslanci a která tudíž musí zákonitě podléhat vlivu smluvních stran, ač příslušný zákon hovoří o tom, že se tak dít nesmí. Jaký potom div, že rychlá výměna ředitelů vzbudí protesty, zejména když novým ředitelem je jmenován člověk, který nedávno odešel z nižší funkce ve stejné televizi asi ne právě v dobrém.
A o těch penězích? Obviňování ze zneužívání České televize k osobnímu prospěchu se ozývá z obou stran barikády. Snad by bylo nejjednodušší provést okamžitou kontrolu hospodaření a potvrdit či vyvrátit podezření. K tomu se ovšem, ač to obě strany ultimativně požadují, zatím neschyluje.
Zato poslanci rychle schválili i přes odpor Senátu nový zákon o České televizi. Výsledek tohoto legislativního expresu ovšerm vypadá jako že vlk zůstal hladový a koza zmizela. Jestliže novým zákonem dali poslanci možnost navrhovat kandidáty do Rady širokému spektru organizací (a málem i všem občanům), podle stejného zákona mohou všechny návrhy šmahem smést ze stolu a zas si zvolit většinou hlasů ty své smluvní.
Někdy mi připadá, že snad zákony nedokážou řešit skutečný problém. Na druhou stranu při dobré vůli lze řešit věci i bez slušného zákona. V České republice dosud platí knihovnický zákon z padesátých let, podle něhož má knihovna vychovávat v duchu zásad marxismu - leninismu. Přesto už nás v knihovnách nestraší dlouhé řady sebraných spisů budovatelů komunismu.
Nevím, jestli z těchto řádek bude někdo moudrý. Já ne. Nic jsem v nich nevyřešil, neukázal žádný návod, co si myslet. Ostatně spor o ČT je od člověka, který nevlastní televizi, na hony vzdálen. Nechť tedy o tom každý přemýšlí, jak umí. Ať už dojde k čemukoliv, výsledek je hodný občana svobodného, demokratického státu. Totiž ten výsledek, že člověk myslí.
"Já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost," říkal Miroslav Horníček. "Nó ... jen aby," dodal Jan Werich. (předscény v Divadle ABC, 1958)

Diskuze

Vstoupit do diskuze