Mrtví, živí a ti, kteří přijdou

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

Domov máme tam, kde máme hroby, prohlásil nedávno v rozhovoru herec Jiří Kodet.

Kořeny našeho bytí jsou neviditelné a trochu iracionální. Přesto i člověk dokáže hynout vytržen ze své půdy. Doma je tam, kde dům patřil už pradědečkovi, kde dědeček sázel stromy, v jejichž stínu sedáváme a kde na hřbitově má hrobku s řadou jmen svých předků.

Jak přibývá generací, které se v Rychnově narodily a vyrostly, narůstají kořeny, které nás poutají k tomuto domovu. K těm kořenům samozřejmě patří naši blízcí, kteří nás předešli do věčnosti. Je čas dušiček. K nim patří, trochu zvyková, úcta k zemřelým a vzpomínání. Někdy vzpomínání drásající a bolestné, to když jsou blízcí v čerstvé paměti. Je ale dobré a potřebné vzpomínat. Nechat naše mrtvé být s námi. Patří k nám stejně jako živí, i jako ti budoucí, pro které, možná pošetile a nesmyslně, budujeme cosi, co bychom rádi, aby bylo "lepší příští".

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

Mrtví - Jan Skácel

Diskuze