"Joj," zavýskl si Vilímek: "břeček je plnej svět! Ale tohle?! Mhm!" - Tváře mu zahořely do červenofialova a oči se mu podlily vnitřním blaženstvím: "To se mi přímo dere na mysl pohádka vo tom ubohým duchu zašpérovaným ve flašce, kerej po vodšpuntování se ukázal takovej ohromnej a mocnej!" Dolízl rozkošnicky zbytek tekutého ohně třesoucí se ve skle.
"To jsem vůbec neměl tušení, jaký nedozírný dobroty umí náš slavnej alchymista Koudlpiška vyrobit!" "Fakt," škytl lakonicky vedle sedící Alois a hlava mu znovu poklesla.
"Vono to dá fušku," prohlásil Koudlpiška, "protože vono to musí bejt profesionálně čistý a taky záleží na lékarnický přesnosti, aby to dostalo ten pravej šmrnc."
"Je toho po čertech málo," zalkal Alois. "Fakt," povzdechl Vilímek, "s tím by se mělo něco dělat." "Chtělo by to dost švestek," prohlásil Koudlpiška. "Švestky budou!" zahromoval Vilímek, jako by vyslovoval přísahu. "A ty nám ňákou dobrotu taky vyčaruješ, ju? To víš, že to nebude zadara!"
Když přišel opět vlahý podzim a zamodraly se koruny lahůdkových peckovin, dostal jich alchymista Koudlpiška od Vilímka a Aloise div ne fůru.
A byla už téměř kalendářní zima na krku a faktická u krku, a Vilímek začal znovu lítostivě připomínat svou arabskou pohádku, když Koudlpiška konečně usoudil, že přišel čas vyčarovat zase nějakou tu dobrotu, tentokrát z pořádný mlíkařský konve.
Stará Humprgustová se před polednem probudila, otevřela okno, nasála rozespalým nosem povětří, a protože šel Alois zrovna kolem, utrousila nasupeně: "To bych ráda věděla, který haranti jsou zas dneska za školou a místo pořádnýho vzdělávání dělají lotroviny a pálejí si vohníčky! Cejtíte ten smrad? A takovýho čoudu!"
Alois - jen aby řeč nestála - uznale kývl hlavou a řekl téměř spisovně: "Hernajs, jsou to ale mizerové! Mělo by se jim naprášit kalhoty!" Leč vtom zdvihl nos, zamířil jej směrem ke zdroji přicházejícího smradu a čoudu a vyhrkl: "Šmarjá - to snad ne ... to snad Koudlpiška ...!?" Humprgustová byla zřejmě ještě rozespalá, neboť odsekla: "Co vás nemá! Koudlpiška umí pálit akorát ty svoje žglůry!" "Jo. A taky vlastní chalupu," hlesl zamrzle Alois, jenž zůstal stát podoben Lotově ženě, když se všetečně otáčela za hořící Sodomou.
Z chalupy fakticky nezbylo moc. Koneckonců - není divu. Kdo zná arabskou pohádku o zlém duchu uvězněném v láhvičce, ví, co takový zlomyslný odšpuntovaný džin dokáže natropit. A tohle byl přímo veleduch uvězněný nota bene v mlékařské konvi! Když ho chtěl Koudlpiška - protože dostal najednou strach z té pekelné moci - málo, jen malilinko uvolnit, vyrazil mu duch z konve s takovým rachotem, že Koudlpiška sotva stačil prásknout do bot, a rozzuřený spiritus začal řádit hůř než ohnivé koště!
Pojišťovna to tenkrát spočítala na pětatřicet tisíc. Ale soud to po ní ještě trošinku přepočítal, protože neoprávněné pálení slivovice je ublížení státnímu monopolu, a Alois s Vilímkem měli nakonec taky pravdu, když říkali, že to nebude zadara.

Diskuze

Vstoupit do diskuze