Chceme do Evropy(?)

Doba se vyvíjí, člověk se vyvíjí, názor se vyvíjí. Na začátku roku 1990 se v národě diskutovalo o tom, co dál. Nějaký novinář (nevím jestli byl jenom jeden) se ptal lidí, jestli chtějí, aby u nás byl i nadále socialismus. Prakticky jednoznačná byla odpověď "ne". Další otázka zněla: "A co tedy, kapitalismus?" Strach z toho slova byl za léta komunismu tak velký, že odpověď se opět vzácně shodovala: "No to zas ne."

Dnešní generace už asi ani nepochopí tu panickou hrůzu z kapitalistů. Možná by ani nepochopila smysl otázky, natolik je v této základní otázce vývoj jednoznačný. Nebo spíš už dneska pod slovem socialismus většinou nevidíme rudého diktátora.

Nikdo tehdy tu otázku tak napřímo nepoložil, ale kdyby se v převratných dnech někdo zeptal lidí, zda chtějí do jednotné Evropy, asi by bylo pro devadesát procent (tedy vyjma deseti procent tehdy volících komunisty). V té době samozřejmě byla tato otázka jednoznačně spojena se zárukami osobní svobody člověka. Jak jsme si na svobodu zvykli, pomalu začínáme pochybovat, zda je dobré do jednotné Evropy vstupovat.

Nejsvobodnější ze svobodných, Švýcaři, do Unie nechtějí a dál budují ke každému domu protiatomový kryt, aby někde přežili případné neshody sousedů. Můžeme si o tom myslet, co chceme. V každém případě je to způsob, který vychází z obrovské národní hrdosti a osobní zodpovědnosti členů národa, který sebemenší otázku řeší všelidovým hlasováním.

V referendu jsme se poměrně jednoznačně přiklonili ke vstupu do Unie. V názorech, které si povídají lidé na ulici, v obchodech nebo hospodách, už taková jednoznačnost není. Spíš se zdá, že je společensky neúnosné přiznat se k proevropanství. Kdo chce do Evropy, je blázen, naivní snílek nebo hlupák. Člověk, který čeká něco a neví co.

Tváří v tvář tomuto názorovému posunu prohlašuji, že se do Evropské unie těším. Ne proto, že bych chtěl revoltovat proti hlavnímu proudu nebo módě euroskepticismu. Ani proto, že bych očekával změny nebo dokonce výhody plynoucí z členství v Unii. Vidím dobře lavinu eurobyrokracie, která se k nám pomalu a nezadržitelně šine ze sousedního Německa a která se s naší údajně rozbujelou byrokracií nedá srovnat. Vidím dobře problémy, které se k nám vezou pod praporem (nebo záminkou?) Unie neznámo odkud (nejspíš ale z našeho vlastního dvora). A mohl bych mluvit ještě dlouho, proč do Evropy ne. Ale já přes to všechno do Evropy chci. Když kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli tomu pocitu, že konečně mohu svobodně přiznat, že patřím do kulturního prostředí západní Evropy s jeho vzdělaností, civilizací, uměním i římskokatolickou tradicí. Když v devatenáctém století bylo módou na ruském carském dvoře chovat se a mluvit evropsky (francouzsky a německy), byla to pro Rusy podobná exotika jako pro nás zpěv písní jihoamerických indiánů. Jejich kulturní prostředí bylo totálně odlišné a nezměnila na tom nic ani snaha našich obrozenců hledat u nás ve všech oblastech života slovanské kořeny. Kromě toho složitého jazyka v nás totiž moc slovanského není. Naše kořeny mohutněly v tovaryších, kteří putovali údolími Labe, Dunaje či Rýna na zkušenou, v kupcích, kteří své zboží vozili do Vídně, Paříže či Hamburku, v učencích, kteří Prahu považovali za jedno z center evropské vzdělanosti. Naše historická paměť zná evropský prostor velmi dobře. Jdeme vlastně domů. A domů se člověk většinou těší. Proto jsem rád, že budu občanem Evropské unie.

Diskuze