Historka, kterou si dnes povíme, se v našich horách stala před několika sty lety, v době, kdy do Jizerských hor začali přicházet první skláři - počátek to pozdějšího věhlasu našeho kraje coby kraje skla a bižuterie.
Jedna skupina oněch sklářů dostala od tehdejší vrchnosti přiděleno větší lesnaté území v okolí dnešního Josefova Dolu. Jejich úkolem bylo vykácet kus lesa a založit novou sklářskou huť. A tady začíná náš příběh.
V oněch lesích přebýval od nepaměti hejkal - strašidlo vypadající jako zarostlý muž pokrytý zčásti mechem. Kdykoliv do té oblasti přišli vandrovníci či kupci, mohli si být jisti, že na ně někde u cesty hejkal vyskočí a bude je děsit svými skřeky a hejkáním.
Jednou šli naši skláři na výpomoc jiné skupině sklářů. Dílo se jim podařilo, u svých druhů si po práci popili a poveselili se a v noci se pak vraceli do své osady. Když se již blížili ke stavbě své huti, vyskočil na ně hejkal a začal je strašit. Avšak co se nestalo. Jak byli skláři veselí, pranic si z jeho hejkání nedělali, začali také výskat a halekat a někteří se za hejkalem i rozběhli. Mysleli si totiž, že je straší nějaký člověk.
Hejkal poznal, že s jeho strašením v lesích, kde vždycky naháněl děs a hrůzu, je konec. Začal teda přemýšlet, co dělat, a na drhý den se vydal do sklářské osady. Přišel k huti, zůstal stát opodál a díval se na práci sklářů.
Někteří ze sklářů ho poznali a pokynuli mu, ať jde blíž. Posadili se kolem hejkala a začali se vyptávat, co je zač. Hejkal znal lidskou řeč a tak jim vše pověděl.
Teď teprve dostali skláři strach, když se dozvěděli, kdo to mezi ně přišel. Ale jeden ze sklářských mistrů je uklidnil a hejkalovi řekl, že když má takový silný hlas a dech, jestli by nechtěl být sklářem.
Hejkal souhlasil. skláři ho ostříhali, učesali a vzali mezi sebe. V životě mezi lidmi za pár dní opadal z hejkala mech a stal se z něj docela pohledný chlapík.
Za nějaký čas se hejkal - už řádný sklářský dělník - i oženil. Stal se zkrátka opravdovým člověkem.

Diskuze

Vstoupit do diskuze